III. Valentýn (4)

19. května 2013 v 19:00 | Velekněžka |  RUMS
13

"Ano-...ano? - Nejsem- já jsem- šel jsem jen na chvíli na balkon - nebudu nemocný, je tam- jasně, hned tam půjdu." Nick odložil mobil zpět na noční stolek.
Valentýn vystrčil bradu a zatnul do něj prsty. Nebyl ještě hotový a nechtěl se ho vzdát. Rychlým pohybem ho shodil pod sebe a určil tempo sám. Nickovy protesty se ztratily v hlasitém oddechování a mumlání, zatímco tahal prsty prostěradlo.
Valentýn zanadával vlámsky a konečně zasténal. Teprve až se uklidnil, uvědomil si, že k vrcholu přivedl i Nicka. Trvalo to několik prázdných vteřin ticha, než ho Nick shodil ze sebe a vymrštil se na nohy.
Utekl do koupelny. Ozvalo se spláchnutí. Valentýn se ani nestihl postavit, a Nick odcházel v kalhotách, svetr mu visel kolem krku - rukávy si navlékal za pochodu. Odstrčil ho ještě jednou, tentokrát na zem, a strhl z postele veškeré přikrývky. Prostěradlo rovnou hodil do pračky. Nepodíval se na něj. Valentýn ho mohl už jen slyšet, jak bere klíče ze stolku a bouchá za sebou dveřmi.
Valentýn šel do koupelny a pračku zapnul. Použil záchod. Nechtěl se na sebe dívat do zrcadla a odkládal to, dokud to nebylo nutné. Umyl si břicho a penis. Náhle se mu udělalo mdlo, až se musel chytit umyvadla takovou silou, až mu zbělaly klouby. Chvíli tak zůstal, pak si namočil vlasy, aby se zchladil. Do kuchyně si šel udělat pití a možná i něco k jídlu, a především proto, že až přijde Christian, čekalo se přece od něj, že bude něco dělat.
Hlavní dveře se otevřely se smíchem a švitořením náctiletých. Přišel i Symeon, hned to poznal. Vtrhli do místnosti s plnou náručí tašek, nejvíc jich nesl Nick, který se nutil do úsměvu a taktnímu přikyvování. Valentýn na něm ale poznal, že je nedokáže poslouchat.
Jako první si ho všiml Symeon. Smích mu na tváři ztuhl, a až kvůli jeho pohledu si Valentýn uvědomil, že se vlastně ještě neoblékl a stál před nimi nahý. Nick nedokázal říct nic, ačkoliv jindy by to nějak disciplinárně řešil, a odvracel od něj pohled. Symeon se na něj nepřestával upřeně dívat, třebaže začíl rudnout a spíše se mu díval do očí. Valentýn mu pohled oplácel, ale když ho Christian se svým dětským pohoršením pokáral, zlost v něm přeskočila jako jiskra.
"Nezírej na mě tak!" vyštěkl na polského chlapce a jenom víc ho popudilo, když se k nim Symeon obrátil zády a rychle odešel z místnosti pryč. Valentýn vlastně nikdy neměl rád děti.
"Nemusíš být pořád tak zlý, Valentýne - koupil jsem koláčky, ale nic ti teď asi nedám!" osočil jej Christian.


14

Sněžilo celé dny a Valentýna to netěšilo, přestože to znamenalo, že Christian s Nickem musí mít výlet zkažený a na lodi nejspíš nestráví jediný den. Představa, že jsou spolu zamčení v hotelovém pokoji a souloží u rozehřátého krbu, kakao a sušenky na stole, v něm budila jen ještě větší nevolnost. Od doby, kdy nebydlel s Adrianem, snědl sotva na půl dětského talíře. Za poslední rok zhubl dobrých deset kilo určitě. Měl sex nejméně s pětkrát tolik lidí. Patnáctkrát tolik vypil lahví alkoholu, a nastokrát vykouřil těch svých višňových blastových cigaret.
Skrz námrazu na oknech neviděl ven a balkon, který pokrývala vrstva sněhu, se neodvážil otevřít. Navlékal se do úzkých džínů, oblékal se spíše náhodně. Kašlal na počasí. Z úst mu visela černá cigareta, popel odpadával na drahý koberec. Vzal si dárek od Symeona a uvázal si ho kolem krku, čistě protože ležel nejblíž.
Autobusy nejezdily, a třebaže Rums bylo jen několik zastávek od Nickova bydliště, Valentýn se tam brodil půl hodiny. Když vcházel, měl zmrzlé tváře a chuť na svařené víno. Venku nikdo nestál, uvnitř bylo málo hostů. Za barem stál jediný člověk, a díky všem bohům, nebyla to Lucy. Nehrála žádná hudba, jen se ozýval smích od zaplněného stolu. Mohlo mu to připomínat malou skotskou hospůdku, kdyby nebyl klub tak rozlehlý. Voněla tu whisky a někdo přinesl perník.
Barevné škvrně jako by tu na něj čekalo. Sedělo na baru a popíjelo z kouřícího hrnečku, svou ruku obvázanou, s tváří plnou chyb. Nejistě se na něj usmál, určitě neměl povoleno tu být.
Valentýn se rozhlédl. V rohu lokálu sedělo několik rumských, kteří v budově bydleli a nic jiného na práci neměli. Viděl i Symeona, jak se na něj s ublíženým pohledem koutkem oka dívá. Effy tu nebyl, přestože to měli spolu s Valentýnem domluvené. Rozhodl se tedy pro nejjednodušší možnost, a odešel za čekajícím chlapcem.
Políbil ho na tvář čistě z rozmaru. Mika se celý rozzářil. Odložil hrnek a objal ho kolem krku, pro pozdrav ho začal líbat. Valentýn si to nedokázal odpustit a párkrát se mezi polibky k Symeonovi podíval. Fascinující proces, ta afektovanost. Nenávist a zlost. A to zklamání, tak hořké a známé jako stará milenka...
"Můžeme jít k tobě domů, prosím," zaškemral svým dětským hlasem. Lísal se k němu, sváděl ho doteky. Nezkušeně, odhodlaně. Valentýn mohl poznat, že ho ruka ještě bolí.
"Chtěl jsem se napít. Proč nejsi doma?"
"Utekl jsem. Táta mi vyhrožoval, že mě znovu zmlátí - kdo mi to prý udělal a jakto že se peru - že si zasloužím dvakrát tolik, když takhle vypadám."
"To by ale pro tebe nebyl žádný trest, že ne?" zavrněl na něj žertem, zatímco nadále sledoval Symeona. Ten se už neschovával za náhodné pohledy, a neskrytě na ně zíral.
"No fuj, nemluv o tom - s otcem tedy rozhodně trest největší," rozčílil se Mika na oko. Usmál se. Zašeptal mu něco koketního do ucha.
Valentýn se usmál také.
Nejspíš si ho prozatím nechá.
Naklonil se k němu a kousl ho pod uchem, začal poraněné místo sát. Jako vampír, jenže výsledek byl docela jiný a prozatím bez krve. Mika vzrušeně zavzdychal a přitiskl se k němu tělem.
"Už můžeme jít k tobě domů?"
Zanechal místo červené a s mlaknutím. Aniž by se na barmanku podíval, poručil si skotskou. Bez ledu, díky. Otevřel hrdlo a obsah skleničky do sebe nalil. Pálila ho ve tvářích více než mráz, zakašlal. Mika mu olíznul rty a políbil ho, opile se mu díval do očí.
"Můžeme."
Naposledy pohledem prozkoumal přítomnost v klubu. Mohl by ji spočítat na prstech. Barmanka položila jeho sklenici do dřezu a odešla k ostatním s vlastním horkým hrnečkem, který voněl po rumu. Symeon už na svém místě neseděl.

15

Restaurace, které za něco stály, měly kvůli sněhové vánici zavřeno. Valentýn se musel vaření ujmout sám. Měl v kuchtění jistý talent, ale nerad ho využíval. Připomínal mu večery s Adrianem, tím hezkým šlechtickým klukem, který mu teď posílal pohledy pouze o pěti slovech. I dnes to nebylo jiné. Myslel na sladké a jeho smích. Nedokázal se od něj myšlenkami odprostit. Dával mu to za zlé, svíral se mu kvůli tomu žaludek. Začínal být otrávený a jídlo mu nechutnalo, přestože Mika ho přesvědčoval o tom, jak je výborné, zatímco dojídal už druhý talíř. Přesto si k němu Valentýn alespoň přisedl ke stolu a zapálil si.
Ze zásady nepoužíval popelník, nechával špačky na nábytku. Všude voněly třešně, dokonce i na závěsech a povlečení. Kouřil více než obvykle, využíval volnosti. Nabídl jednu cigaretu Mikovi a ten ji přijal. Nikdy ještě nekouřil, Valentýn to na něm poznal hned po prvním šluknutí. Možná mu i bylo čtrnáct, na to se však neodvážil myslet.
Souložili spolu už několik dní, nebyl si jistý jak dlouho. Nechával mu jen kratší přestávky na jídlo, koupelnu a spánek. Občas mu dovolil, aby si odpočinul a zapnul si televizi. Sprchovali se spolu, šetřilo to čas.
Valentýn si vždy vybíral ty nejnevinnější a nejmladší z jednoduchého důvodu; chtěl být jedním z jejich prvních. Chtěl je nezkažené a čerstvé. Potřeboval cítit tu nadvládu a pocit, že jim ubližuje. Potřeboval vědět, že je zničel ještě před tím, než to svět udělal za něj. Mnohdy ho prosili, aby nebyl tak hrubý, někdy plakali. Občas, pokud měl štěstí, se jim líbilo, že si je sváže, zakryje oči, rychle vezme. Mohl by spočítat na jedné ruce kolikrát se mu přihodilo, že potkal chlapce, kteří s bolestí chtěli zajít ještě dál. Svoje choutky si proto obvykle vybíjel na klientech, kteří byli povětšinou starší a vlivní, přesně ten typ, o kterém by se nikdo nesměl dozvědět, že se mu líbí být ponižován vlásmkým mladým klukem.
Mika se od jeho obvyklých milenců lišil. Na první pohled se zdál být docela obyčejný, trochu nudný a ošklivý, navíc jeho barevné vlasy šlo považovat jen za druh nejvyššího nevkusu, ale ve skutečnosti v něm bylo něco víc. Ta špetka arogance, sobectví. Ne rozmazlenosti. Lačnění. Mika s ním byl především kvůli sobě, jelikož sám chtěl, ne protože by ho do toho jeho zromantizované city nutily. Možná do něj byl zamilovaný, nedával to však příliš najevo a bral pouze to, co mu bylo nabízeno. Pokud brečel, tak pouze z fyzické bolesti, a mezi nádechy mu často šeptal, aby mu ublížil ještě víc. Valentýna to přivádělo k nepříčetnosti, pomalu nad sebou i nad ním ztrácel kontrolu. Sám nevěděl, co přijde příště, jen věděl, že to chce. Jeho chce.
I teď když se zajíkal kouřem a na bradě měl kousek rýže. Krk a ruce měl pokryté modřinami, vlastně celé tělo, které měl nyní zakryté Christianovým oblečením. Tvář byla sotva dotčená, jen ret měl rozkousnutý. Měl kruhy pod očima a voněl po mýdle. Na Valentýna se nedíval; nebál se ho, spíš mu chtěl dopřát volný prostor. Naučili se své zvyky poměrně rychle. Rozhlížel se po zemi, po stropě a zdech, a občas prohodil něco o vystavených obrazích. Po druhém šluknutí a záchvatu kašle se cigarety nedotkl.
Valentýn ho tiše pozoroval. Začínal opět cítit hlad a chuť. Na sex, na bolest, na Miku. Díval se na něj dokud to chlapci nebylo nepříjemné a pohled mu vrátíl.
"Zase máš ty divné oči," řekl myšlenku nahlas.
"Svlíkni se."
"Ještě jsem nedojedl."
"Svlíkni se."
Nakonec poslušně vstal. Odhodil triko na zem, zatímco ostatní si ještě ponechal, snad jako projev pubertálního vzdoru.
"Jdi se umýt a pak do obýváku, zatím si lehni. A dones ručník. Přijdu."
Jakmile odešel, Valentýn uklidil jeho talíř a umyl ho. Otevřel šuplík s noži. Věděl, že Mika z nich má strach a nerad je používal ať už k čemukoliv, Valentýn to tedy využil jako vhodné místo pro skrýš. Vytáhl si přichystanou výbavu. Vše pečlivě znovu pro jistotu vydezinfikoval.
Přišel za ním do pokoje a posadil se k němu na pohovku. Za lím boxerek si ho k sobě přitáhl, a políbil ho na pupík. Beze slova ho donutil, aby si lehl.
"Koupil jsem to ráno, když jsi spal. A tohle mám už týden," hodil mu pytlík, v kterém se třpytil šperk z chirurgické oceli. Mika to bystře jednou rukou chytil.
"Co s tím-?"
"Šuš."
Rozkročmo nad ním poklekl. Nakapal dezinfekci na vatový tamponek a otřel mu jím pupík. Čistě ze zvědavosti se na něj podíval, a pobavilo ho, že v jeho tváři viděl nejistotu a strach.
Bylo to rychlé.
Při doteku jehly s kůží Mika zaječel a přitiskl si na tvář polštář, aby tak ztlumil další vzlyky. Prsty měl rudé s bílými klouby, jak mezi nimi látku mačkal. Valentýn jehlu zastřihl, a následně na její místo vložil stříbrný kroužek s kuličkou. Štípl chlapce do boku, aby ho ujistil, že je po všem.
Nechal ho chvíli, ať se vybrečí. Posadil se k němu zády. Zapálil si další cigaretu. Trvalo to přinejmenším dvě další, než Mika konečně odložil polštář stranou, a on mu tak znovu mohl vidět do obličeje. Tváře měl rudé od pláče a od Valentýna odvracel pohled. Mlčky vedle něho ležel a zdálo se, že polyká nevyřčené pocity.
"Táta mě zmlátí," vypadlo z něj ztěžka nakonec.
"To bys nejdřív musel domů. A jistě to potom nebude jediná věc, proč by to udělal. Nemyslím si, že by věděli něco o tom, kde jsi, a ani si to nechci myslet, protože potýkat se s naštvanými nebo dokonce dotčenými rodiči... Říkal jsi, že jsi utekl, ne? Volal jsi jim alespoň, že jsi v pořádku?" Nezajímalo ho to, vlastně vůbec. Měl ale pocit, že je jeho povinností, aby se na všechny tyhle věci zeptal, přinejmenším teď, aby ho umlčel.
A Mika mlčel. Odpověď stejně byla jasná, nemělo smysl říkat ji nahlas. V duši byl ve skutečnosti sirotek stejně jako Valentýn. A Valentýn si tak vzpomněl i na své rodiče. Na otcovo kázání, matčiny židovské výčitky. Plno řvoucích malých sourozenců. Starší bratr, který ho celá léta mučil, a pak mu radil, jak se stát lepším člověkem. Už vzpomínka mu vytvářela žaludení vředy. Sám se musel vyrovnávat s nenávistí k vlastní rodině, a Miku chápal. Už se ho na nic nebude ptát.
Mika se bříškem prstu se lehce dotkl nového kroužku. Zahýbal s ním a zasyčel. "Líbí se mi," zašeptal, ať už to byla pravda nebo ne.
"Líbíš se mi," odpověděl mu Valentýn. Prázdno a ticho pokoje vnímal náhle naplno. Nick tu nebyl. A ona prázdnota se mu omotávala kolem vnitřností. Podíval se na duhového kluka přes rameno.
Miku smutek náhle přešel. Poťouchle se na něj usmíval a koledoval si tak o spoustu věcí. Zarudlé oči mu zářily svými barvami. Rty odhalovaly rovné zuby, naznačovaly tak přicházející smích a poutaly na sebe pozornost.
Valentýn se k němu po čtyřech přes pohovku vrátil. "Ani to nezkoušej," zabručel. Chytl ho za čelist, a přerušil mu veselí tím, že ho začal líbat.
Mika si Valentýnův obličej držel blízko svého. Volnou rukou ho škrábal pod tričkem, roztoucím vzrušením se k němu tiskl. Trvalo to jen několik minut, než si se k němu obrátil zády a provokativně vystrčil zadek. Držel se na loktech, bolestí se neodvážil položit se na břicho. Zašeptal něco o mírnosti a že ho má rád.
Valentýn mu pořádně nerozuměl. Pohladil ho. Po rameni a přes záda, až k pozadí. Stáhl mu spodní prádlo. Natáhl se ke stolku, kde leželo vše potřebné, užité během několika předešlých dnů již mnohokrát. Vzal si ho tvrdě jako vždycky.
 


Komentáře

1 Zuzana | E-mail | 20. května 2013 v 19:26 | Reagovat

Strašne moc ďakujem, že si sa vrátila♥
Táto kapitola je taká iná, nie je tu ani trochu nehy. A je v nej strašne veľa bolesti. Je mi Miku ľúto, ale nie pre tie zranenia, asi mu nevadia? ale pre to, že od Valentýna nič, okrem sexu asi čakať nemôže.
Nechýba kapitola III. Valentýn (3)? Možno je len chyba v číslovaní? Ale aj tak, v minulej kapitole bol Adrian a Valentínov dôvod k odchodu a teraz hneď sex s Nikom...

2 Zuzana | E-mail | 20. května 2013 v 21:26 | Reagovat

už tú trojku vidím. trochu som si ju musela pripomenúť :) stále sa teším na čas, keď si raz prečítam celú poviedku jedným ťahom :)

3 kačka | 21. května 2013 v 13:29 | Reagovat

No ty voleeeee :)))
Díky díky díííky, že zas píšeš! Sice ž si vůbec nepamatuju, kde jsme to vlastně skončili, ale neskutečně ráda si to přečtu klidně zas znovu :)
A ehm, Zuzana? :)Si to opět ty? :D To vypadá, že se vážně potkáváme u všech top povídek :)

4 Zuzana | 21. května 2013 v 13:52 | Reagovat

[3]:asi máme rovnaký vkus :)

5 lekcionen | 24. května 2013 v 22:11 | Reagovat

Já jsem tak ráda, že jsou zase tady... skoro už jsem nedoufala v další rums střípek, takže díky za něj, vážně.
--Ach bože, Nick!!!!!--

6 Míša | 29. května 2013 v 17:13 | Reagovat

Zvláštní, zatím nevím zda-li se mi to líbí nebo ne. Spíš tématem to celé vybízí ke zvědavosti, příběh se mi doposud zdá plochý, postavy naopak vyhrocené... Uvidíme.
A pozor na chyby :)

7 Zuzana | 29. května 2013 v 21:45 | Reagovat

[6]: Čítala si jednotku Řekni proč? Možno to prežívam viac práve pre to, že som čítala Adrianov príbeh, ostatné postavy som vnímala ako pozadie a prebudili vo mne zvedavosť a záujem aké sú ich osudy. Tento príbeh určite má hĺbku, len možno nie je pochopiteľný pre ľudí, ktorí mu neveria? Pre mňa má strašnú silu, každú kapitolu musím rozdýchať.

8 Kyashi | 16. září 2013 v 19:34 | Reagovat

Ono je to tu už tak dlouho. A já to čtu až teď ! Zajímavé. Až teď po takové době si uvědomuji jak moc miluju tuhle povídku i její autorku :).
A ta kapitolka... masochistická. Jinak to popsat nedovedu, jenom chci abys věděla že tahle povídka se mi vždycky zaryje do nitra způsobem jakým to nedáže nikdo jiný ...

9 Velekněžka | 10. listopadu 2013 v 16:18 | Reagovat

Děkuji za komentáře a vůbec všechno. :)

Abych rychle obeznámila se situací, kapitoly byly napsány a tak, ale přišla jsem o hdd, na kterém byly uložené. Jasně, zálohovat, zálohovat, zálohovat. Bohužel tohle zrovna nebylo, a podobné ztráty mě vždy zanechají tak hořké, že si popravdě nejsem jistá, jestli to vůbec někdy napíšu ještě jednou. Protože, hele, když se mi vesmír snaží něco říct, tak se to snažím s těžkým srdcem přijmout. Možná jednou, ale teď. Mám pocit, že tomuhle příběhu to nebylo souzené od samého začátku.

10 Zuzana | 10. listopadu 2013 v 18:16 | Reagovat

[9]:och a taký aspoň výcuc, že ako kto skončil? Len taký nejaký obsah? Prosímm prosím.
A budeš ešte písať? Možno niečo iné? Bože píšeš tak nádherne nezabudnuteľne, dychberúco. Milujem Tvoje písmenká.

11 lekcionen | 16. listopadu 2013 v 11:19 | Reagovat

Taky se moc přimlouvám za alespoň nástin věcí budoucích, jak to s nimi vlastně dopadne. Kluci z Rums mi moc chybí a to, že nevím nevím nevím je tak deprimující... :(

12 Velekněžka | 19. listopadu 2013 v 20:41 | Reagovat

Možná se k tomu jednou vrátím, možná se rozhodnu a ten výcuc přece jen udělám. :)
Každopádně teď něco píšu nového.

13 Zuzana | 22. listopadu 2013 v 23:59 | Reagovat

[12]:budem dúfať:) a za čokoľvek, čo zverejníš, budem vďačná♥

14 lekcionen | 3. května 2014 v 22:20 | Reagovat

Ahoj Velekněžko,

a ten nový příběh budeš zveřejňovat tady na stránkách, nebo jsi zakotvila někde jinde? Ráda bych si to přečetla, tak se jen pro jistotu ptám, aby mi to čirou náhodou neuteklo ;-) (Jestli to tedy už existuje :-)

15 Zuzana | E-mail | 2. ledna 2015 v 19:00 | Reagovat

Prajem všetko dobré v roku 2015♥
Stále mi chýbajú Tvoje príbehy.

16 Zuzka | 26. února 2015 v 0:02 | Reagovat

Stýská se mi... :-(

17 Zuzana | E-mail | 20. května 2015 v 14:06 | Reagovat

Aj mne chýbaš:(
už sa asi nevrátiš...?

18 ten démonský spratek, kdo by to byl řek' | 8. července 2015 v 2:32 | Reagovat

Žiju, nepíšu. Brzy začnu.
Love ya, bye. ✧゚・: *ヽ(◕ヮ◕ヽ)

19 Zuzana | E-mail | 21. listopadu 2015 v 0:03 | Reagovat

[18]: budem dúfať♥ vďaka, že si dala vedieť, že niekde stále si. Aj to poteší:)

20 Zuzana | E-mail | 19. března 2016 v 15:03 | Reagovat

Ešte stále nie? Stále mi chýbaš♥

21 ester | E-mail | 6. února 2017 v 22:40 | Reagovat

Aj ja dufam, ze sa este vratis k pisaniu.... pises pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama