III. Valentýn (3)

28. srpna 2012 v 23:00 | Velekněžka
10

Ten den byl jako každý jiný. Ležel na pohovce, z úst mu visela višňová cigareta. Neměl dobrou náladu, byl otrávený z včerejší oslavy a stále nadržený, jelikož si neužil žádného sexu. Christian pobíhal kolem, nervózní a natěšený. Chystal se na odpolední rande s klientem, Valentýna svou roztržitostí rozčiloval. Schválně do něj rýpal a ujišťoval ho, že mu to nesluší. Ve skutečnosti se na něj ani nedíval, natož aby věděl, co má vůbec na sobě. Christian kvůli němu odcházel podrážděný.

Znovu si pročítal Adrianovy pohlednice jako už tolikrát. Nevšímal si obrázků zasněžených irských krajin; fascinovalo ho písmo a rozmazaný inkoust, drobné kaňky a otisky prstů - nedokonalosti. Na každém z nich bylo jen pár slov, sotva věta. Vnitřně ho to ničilo, sám se mu však neodvážil napsat víc. Prohlížel si pohledy stále dokola, na jedné z nich dokonce bylo i modře obtisknuté bříško prstu. Chyběl mu.
Nick na něj několikrát promluvil, ale Valentýn ho nevnímal. Alespoň do chvíle, kdy se na něj Nick vřítil, sevřel ho a pokoušel se mu cigaretu vyrvat z úst. Valentýn kolem sebe mával rukama, nenechal se. Odstrkoval ho a svalil na zem, vydechoval mu kouř do obličeje. Vrčel, venku bylo mínus dvacet stupňů, ani za nic by teď nešel kvůli němu na balkon. Nick měl ale sílu. Přestože byl nyní pod ním a Valentýn se mu snažil držet ruce nad hlavou, dokázal se vysmyknout, vzít mu cigaretu a odcvrnknout ji na druhou stranu místnosti.
Valentýn se narovnal a podíval se na něj svrchu. Na Nicka nic podobného neplatilo. Posadil se a opětoval mu tak pohled z tváří v tvář. Byly v tom vteřiny, jiskra či dvě. Nick si ho přitáhl, Valentýn se o nic snažit nemusel. Překážející oblečení letělo pryč stejně jako cigareta. Jednoduché opojení. Uvolnil se a nechal ho, ať všechno řídí. Jedině jemu se dokázal plně odevzdat. Výdechy a nádechy a konečný křik. Jak pouhých pět minut dokáže změnit všechno...
Zašeptal by, že ho miluje, protože to tak bylo - protože nechtěl, aby od něj zase odešel -, ale neuměl to a ani se o to nemínil pokoušet. Rozlévající se prázdno se mu zastavilo kolem žeber, dýchal jenom opatrně. Nehřálo to a nebylo to hezké. Krutá žíznivá láska.
Opírali si o sebe čelo, Nick se mu díval zpříma do očí. Přemýšlel, nakonec by se taky mohl chystat něco říct. Valentýn ho předem pro jistotu přerušil.
"Nepředstírej, že se to zase nestalo, rozumíš."
Nick nic neříkal, jen se na něj tiše díval. S těmi svými výčitkami, zastřením. Valentýnovi přišlo, že své pocity prozradil až moc. Schoulil se mu do náruče a schoval tak tvář.
"Sereš mě," řekl Nick.
Valentýn se usmál. Ta chvíle byla hned o něco hezčí. Jinak v ní byl stesk, bylo ho až příliš. Po tom, jak to bývalo dřív.
Když se mazlil s Adrianem, držel si ho jako plyšového medvídka, roztomilé štěně. Ale mezi nimi to byl vždy Nick, který toho druhého objímal a hladil. Jediný člověk, kterému to Valentýn dovolil, a ano, možná se za to styděl a nenáviděl, jelikož tu existovalo až příliš první a jediný, co se v jeho životě týkalo Nicka. Jenom kvůli němu se do toho zpropadeného Londýna přece vrátil...

11

Ani si neuvědomil, že mu po tvářích tečou slzy, dokud ho na to Effy neupozornil nabízeným kapesníkem. Popotáhl a potřesením hlavy odmítl. Do větru vydechl kouř višní. Seděli na kopci na lavičce a pod nimi se rozprostíralo celé město. Kromě Kvida byl Effy jediný, který o jeho vztahu s Nickem věděl, čistě protože je při sexu jednou přistihl a hodně si toho uměl domýšlet. Skutečně o tom spolu ale nemluvili.
"Nemáš něco? Potřebuju se ztřískat." Zněl trochu jako by měl rýmu, ale nevysmrkal se, to by bylo jako potvrzení toho, že doopravdy brečel. Sám by pak musel uvažovat nad tím proč vlastně. Smutný nebyl. Slzy mu po tvářích tekly samovolně, nevzlykal. Žádné uvolnění po nich nepřišlo, jen prostě byly. A on se rozhodl si jich nevšímat.
"Mám něco, ale nemyslím si, že bys v tomhle stavu měl cokoliv dělat. Jdi si lehnout."
"Snažíš se moralizovat, Effy? Nebo co to sakra - co tak najednou?"
"Ježiši promiň," ve tváři se mu objevilo znechucení. "Dnes jsem trávil celé odpoledne s matkou, má to na mě neblahé účinky, nejraději bych teď šel a buzeroval všechny lidi na světě, dal malé děti do školky a vykládal jim, že tohle pálí a do tohohle se prstíčky nestrkaj. Na, tumáš," dořekl ještě před tím, než vakuovaný pytlík s prášky vytáhl.
Byly to nějaké jiné pilulky, které Valentýn neznal. Bílé a dlouhé, rozdělené na tři části.
"Vzal jsem jí to z kabelky, když se nekoukala, asi šla na záchod, už nevím - matce, myslím," vysvětlil mu Effy jejich původ. "Nebudou ovšem nebezpečné, jakože bys byl unavený nebo tak, to by je neměla takhle v tašce s sebou. Nejspíš budou naopak proti únavě, čím je starší, tím víc by spala, ještě že má línou prdel a najímá si řidiče, jinak by každou chvíli skončila na chodníku a srážela lidi jako domino."
"Možná bys jí za ten volant měls dovléct, nejdřív sebrat všechny drogy samozřejmě. Nasměrovat ji na pár určitých míst. Však víš. Třeba tam kde zrovna stojí Christian nebo Symeon."
Effy se na něj podíval a zcela zjevně si myslel své. Uměl si sice domýšlet, ale protentokrát se jistě mýlil. Valentýn mu jeho myšlenky mohl vidět na očích.
On ale nedokázal nenávidět, nanejvýš tak nesnášet, což bylo samozřejmě úplně něco jiného. K těmto dvěma nic takového necítil. Christiana měl svým způsobem rád a Symeon se mu líbil. Mazlil by se s nimi celé hodiny, klidně by s nimi souložil a hrál videohry. Byly to ještě děti a nic špatného jim doopravdy nepřál. Bylo to tím, že mu přinášeli problémy, pouze svou existencí a svou vyvolenou láskou. Kdyby Christian byl zamilovaný do kohokoliv jiného než Nicka a kdyby Symeon nebyl zamilovaný zrovna do něho, vše by bylo v pořádku. Jejich přítomnost v něm vyvolávala špatné pocity. S Christianem ze sebe nedokázal setřást tu skutečnost, že nemá Nicka. Vrývalo se mu to do kůže při každém setkání očí, slyšel to za jakýmkoliv slovem. Za Symeona se zas cítil zodpovědný, ačkoliv s tím pocitem v sobě hodně bojoval. S jinými chlapci si mohl vyrazit, poplést jim hlavy, a už je nikdy nemusel vidět. Jenže se Symeonem ani nic neměl, sotva s ním promluvil a přitom ho musel vídat každý den. Symeon pořád v klubu byl, občas se záhadně objevil u nich doma, vtíral se do jeho společnosti. Valentýn nevěděl, jak se vedle něho chovat, nechtěl mu zbytečně ublížit a děsilo ho, že tak vlastně bez jakéhokoliv přičinění již dělá. A nemohl od toho odejít.
Effy si možná myslel pravý opak, a Valentýn to poznal, ale neměl pravdu. Necítil k nim zášť ani nic podobného, jen se vedle nich cítil nejistý a nejistotu nesnášel víc než cokoliv jiného.
"Tak pojď, zapijem to," chytil ho Effy za ruku a donutil vstát.
V klubu strávili nejvýše dvacet minut, když se mu barvy začínaly slévat v jednu. Potil se a cítil energii za sto koní. Jeden povzbuzovací prášek: činný jako po dvou kávách. Čtyři povzbuzující prášky a tři tequily... neměl ponětí o tom, co je skutečné. Pravděpodobně tancoval s několika chlapci najednou, asi třemi nebo pěti. Možná hrála zremixovaná taneční píseň od jedné kanadské gayi uznávané zpěvačky. A ne tak docela jistě mu ho jeden z chlapců vykouřil přímo uprostřed taneční plochy.
Jeho duše byla na chvíli zase volná.
V probuzení nikdy nebylo nic hezkého. Bílé zimní světlo mu svítilo do očí, musel si je dlaní přikrýt. Dezorientace a nepohodlí cizího domova, na tyhle pocity byl zvyklý. Trvalo mu jen chvíli, než vedle sebe rozeznal barevnou kštici vlasů pyšnící se celou paletou duhy. Z druhé strany přes něj mělo položenou ruku jakési blonďaté ptáče. Oba chlapci ještě spali.
Nebolela ho hlava, spíš se cítil klidný. Ať už ty prášky byly na cokoliv, pomohly mu a bylo to fajn. Vzpomínky byly pryč. Byl v pořádku - teď - alespoň prozatím.
Natáhl se přes duhového pro cigarety, zapálil si přímo v posteli. Nedělal by si s tím starosti, ani kdyby ležel ve své. Nelpěl na věcech a nerozuměl lidem, kteří ano. Nedopatřením toho kluka musel probudit, jelikož se náhle zavrtěl a obrátil se k němu. Na rtech měl rozmazanou rudou rtěnku a modrýma očima si ho spokojeně prohlížel jako kočka, která ulovila svoji myš.
"Ty. V podstatě jsi mě zneužil," vyfoukl Valentýn višňový kouř. "Zneužil jsi mojí indispozice k tomu, aby ses ke mně zase dostal. Nemluvili jsme se, že se už neuvidíme, Michaele?"
"Mika. A mám pocit, že to ty jsi zneužil mě," odvětil duhový s úsměvem. Přitáhl se k němu blíž, položil si na jeho hrudník hlavu.
"A bylo to teda aspoň dobrý?" povzdechl si Valentýn.
"Nejlepší," zašeptal a zavřel oči, aby mohl spát dál.
Pohladil ho po vlasech. Mika se pod jeho dotekem zachvěl a více se k němu přitulil. S tím pohybem přes něj zároveň přehodil i jednu ruku. Byla silně pohmožděná hned na několika místech. Čerstvě. Valentýn neodolal a přejel po jeho zraněních prstem. Znamení jeho moci, vždy ho to fascinovalo a těšilo. Ta noc skutečně musela být nejlepší, jelikož něco podobného by chlapci nevytvořil snad ani pád ze schodů.
Vzrušení se dostavilo neobvykle rychle. Odhodil cigaretu. Chytil Miku za namodralé zápěstí, trhl s ním. Opět převzal vládu nad situací, klekl si nad něj a obrátil ho k sobě zády. Na nic se neptal a rovnou si ho vzal.

12

Zuřivě si čmáral na papíry, přeškrtával skicy a mumlal vlámsky. Občas si navrhoval oblečení sám, po sexu jedna z mála věcí, která ho bavila. I když souložení, tam ho uspokojoval spíš ten pocit nadvlády a moci. Poslední dobou se mu v mysli neustále přemítala představa, že by jednomu z těch nevinných rozmazlených kluků zlomil ruku. Slyšet křupnutí, štěněčí zavytí. Líbat slzy. Myšlenky od toho dokázal odvést pouze při kreslení. I Nickova přítomnost v něm vzbuzovala touhu někomu ublížit. V duhovém chlapci našel jisté zalíbení, jelikož si nechal všechno líbit. Valentýn byl v bytě sám a tak si ho tam pozval. Mika sotva po několika hodinovém trápení chodil. Měl natrhnutý ret a třásly se mu ruce. Po koupeli ovšem voněl mýdlem a Nickovým šamponem. Především proto ho Valentýn nechal, aby ho zezadu objal a díval se mu přes rameno. Tváří se přitom opíral o tu jeho, snad by i tiše vrněl. Jaké to zvláštní stvoření.
"To je hezká... taška."
"To je detail - bundy - měla by být z koženky, možná tmavě modrá."
Mika se zhluboka nadechl, spokojeně možná. "Je to opravdu... moc hezké," zamumlal. Líbal ho na lícní kosti. O obrázky se ve skutečnosti nezajímal. Patnáct mu mohlo být? Valentýn se raději ani neptal. Nechtěl ho mít na svědomí stejně jako Symeona.
Mika se více nahnul, políbil ho.
Valentýn na jazyku cítil krev a nepříjemně sladkou chuť jahodové žvýkačky. "I tebe si ďábel jednou odnese, ty dítě narušené," zašeptal vlámsky a přitáhl si ho k sobě za čelist. Nemusel se nijak snažit, ani ho přemlouvat a slibovat, že tentokrát to tolik bolet nebude. Mika byl velice poddajný. Sednul si mu do klína, rozepnul mu kalhoty a věnoval mu ještě o něco víc té pozornosti. Možná měl špatné dětství a možná neměl žádné. Sálo z něho šero, ještě ne ta úplně pomyslná černá - zatím jen krůček od kraje. Valentýnovi se to líbilo. Jako by to zaplašovalo ten jeho nekonečný pád, temnotu bez barev.
Položil ho přes výkresy, bylo to rychlé. Ponořil se do jeho těla, nechal ho, ať křičí. Bolestí tou především. Všude zase byla krev. Sáhl mu na hrdlo a stiskl, silně jako kdyby se pokoušel uškrtit sám sebe. Mika ho za ruku zatahal, ale výrazněji se nebránil. Po tvářích mu tekly slzy, na tváři blažený výraz. Krátkou chvíli si počkal, ale pustil ho brzy. Nechtěl přijít o to sípání. Mikovy nebohé vyděšené plíce do sebe třepotavě tahaly vzduch, hlasitě, bojující o svůj život. Srovnal s nimi pohyby svých boků. Vyvrcholil přímo do něj. Bez opatrnosti, bez ochrany.
"Teď abych se koupal znovu," chraplavě se ozval Mikův hlas. V přítmý večerního světla se mu na bílé kůži lesklo jeho sperma. Valentýn se k němu naklonil a z podbřišku mu ho olíznul. Mika se zatřásl.
"Stačí, když si dojdeš na záchod. Jsou tam nějaké mokré ubrousky, ty co voní."
Mika se na stole posadil. Díval se do země, stále se mu dýchalo s mírnými obtížemi. "Líbíš se mi," vyhrkl najednou celý červený. "Nevím, proč ti to říkám, já jen... líbíš se mi, Valentýne."
Valentýn si nedokázal vysvětlit proč, ale znělo mu to jako omluva. Snad za to, že se pořád drží jeho přítomnosti, ačkoliv kdokoliv jiný by byl už dávno pryč. Mika se náhle styděl a bylo to zvláštní. Po bradě mu stékala krev z pokousaných rtů, ruce i ramena měl silně pohmožděné. Sotva se na stole udržel, byl unavený.
"Pro dnešek jsem tě měl až příliš. Jdi si lehnout."
Poslechl ho. Kulhavým krokem nejdříve odešel do koupelny.
Valentýn kvůli němu rozložil pohovku. A přestože ho nedržel v objetí, dobromyslně mu věnoval velkou část své přikrývky.
Probudil ho především ten výrazný pach masa, až potom si všiml radostného švitoření. Bylo ráno. Velice brzy to poznal z chladu a bílého světla. Posadil se. Trvalo mu ještě několik minut, než byl schopný docela si sundat dlaně z očí.
Nick seděl v křesle hned vedle jeho pohovky. Valentýn nedokázal nic říct, uvědomoval si, že možná překročil hranice, když tu chlapce nechal přes noc. Nezdálo se ovšem, že by Nick byl naštvaný. Oči měl prázdné a nevýrazné, pozorovaly jej.
Z kuchyně se ozval hlasitý štkavý smích. Valentýn se po něm otočil. Neznal ho. Takhle se musel smát Mika.
"Zřejmě jste měli... bouřlivou noc," řekl Nick. Stejně jako se na něj díval, neurčitě a tiše. "Soudím tak podle všech těch modřin, vlastně je ten kluk celý zmlácený. Musel jsem mu některé rány ošetřit, ret jsme museli jet zašít a má namoženou ruku. Mika trval na tom, že se sem chce vrátit, nevím proč vlastně."
Valentýn mlčel. Necítil se provinile, do ničeho chlapce nenutil.
"Nemysli si, že tuhle hru můžeš hrát pouze ty. Na to jak moc mě znáš a víš, co přesně potřebuji a chci. Já tě taky znám, Valentýne. Vím, jak se chováš, když cítíš... určité věci. A vím, že si myslíš, že mi na tobě možná nezáleží, ale to není pravda. Snažím se, abys mi byl ukradený, však to vidíš, ale... není to pravda. Záleží mi na tobě a -... tak tady jsem. Starám se. A ptám se tě, co se děje."
Uhnul od něho pohledem.
"Valentýne, co ti je?"
"Ty."
Zvedl se. Nechtěl to vysvětlovat. Nechal ozvěnu prostého slova, ať se ztratí v jeho krocích. Došel k baru a do náhodné skleničky nalil ještě náhodnější pití. Na dva hlty vypil polovinu, jaké to krásné ráno.
Do pokoje vešli chlapci, ten s barevnou hlavou i to dítě zrzavé. Pod rouškou nočního šera se Mika nezdál tolik ztracený jako nyní. Valentýn se zarazil. Bílé světlo ukazovalo vše; temné otisky kolem krku, zmodralé končetiny, čerstvé stehy na rtu, obvázaná levá ruka od dlaně až po loket, oči podlité temnou šedí. Jako kdyby spadl z vrchu dvoupatrové budovy. Ostatně to nebylo daleko od pravdy. Pokud jste se chtěli dotknout Valentýna, museli jste se řádně odrazit a doopravdy skočit. A dopadnout, to přece taky. Někdy přímo na dno.
Ten kluk byl do něho zamilovaný. Ani uvědomění, které muselo přijít s nemocničním vyšetřením, že se zaprodal ďáblu, ho nedonutilo odejít. Zůstal, aby dál mohl masochisticky trpět. Tomu se v pekle jistě bude líbit. Snad ho tam za trest budou šimrat na nohách, nedopřejí mu bolest.
Valentýna to netrápilo. Narůstal v něm však ten děsivý úzkostný pocit zodpovědnosti, jelikož on si ho v první řadě přece vybral, ukázal si na něj tehdy v Rums prstem, a byl to on, do koho byl Mika přece zamilovaný. Stejně jako u Symeona to musel ale spolknout. Zahnat myšlenky a zatnout zuby, přestat cítit. Vložil do Mikovy zdravé dlaně svou sklenici. Nyní už bylo jeho povinností se o něj postarat.
"To máš na tu ruku," řekl mu prostě.
Mika se na něj ze své nízké výšky podíval a leskly se mu oči. Vypil sklenici do dna snad ještě rychleji, než to předtím zvládl Valentýn. Natáhl se k němu a nevšímal si svých hostitelů. Líbal ho a objímal. Přes oči mu padal jeden temně červený pramen.
 


Komentáře

1 Zuzana | 30. srpna 2012 v 19:58 | Reagovat

Tak veľmi, úplne neskutočne, neuveriteľne ma potešilo, že si pridala kapitolu.
A tak ma zabolelo keď si Valentýn pozeral pohľadnice od Adriana, ale aj potešilo, že mu stále píše, že nazabudol...
No a Nick...“ jelikož tu existovalo až příliš první a jediný“  Ako sa to dá, aby boli všetci šťastní... Komu to mám priať a na koho zabudnúť. A dúhový chlapec... Zaujímalo by ma či je naozaj masochista, alebo si to užíva len preto, že miluje Valentýna. Neviem či ho mám ľutovať a ani sa na Valentýna nedokážem hnevať.
Som z Tvojich postáv tak príšerne zmätená a vyvedená z miery a môj kľud sa stráca. Čítanie tejto kapitoly ma zase zahnalo do víru pocitov a miestami je to krásne sladko-trpké ale častejšie krásne boľavé a ja som už na tej bolesti od Teba závislá a dokonale si ju vychutnávam. Ďakujem, že píšeš, a hlavne, že sa podelíš.

2 Černá Velekněžka | E-mail | 3. září 2012 v 16:44 | Reagovat

Děkuji já, tvé komentáře mě vždy potěší. :)

3 kačka | 4. září 2012 v 0:02 | Reagovat

Děkuju za další dílek :)
A cítím se podobně zmateně.. Valentýn me fascinuje čím víc je surovější, zranitelnější a zamilovanější.
Ale.. už prostě nevim, jak vlastně chci, aby to pokračovalo.. chci štěstí pro Christiana, i Valentýna, ráda bych, aby se objevil i Adrian.. ale hlavně vím, že ty si s tím stejnak poradíš nejlíp :)

4 ada | 4. září 2012 v 17:10 | Reagovat

Nemohli by vytvoriť trojku? byť všetci traja spolu Valentín, Christain aj Nick?

5 Černá Velekněžka | E-mail | 5. září 2012 v 3:04 | Reagovat

[3]: Neboj se, však ono to nějak dopadne. :) A Adrian se na chviličku objeví, snad alespoň to vás trochu potěší.

[4]: Kéž by, ale nevyhovovalo by to ani jednomu z nich.

6 kačka | 10. října 2012 v 22:59 | Reagovat

Tak podzim už je tady, depresivní nálada též, takže myslím,že jsme jako Tvoji věrní čtenáři ve vhodném stavu k přečtení dalšího střípku Valentýnova života :)

7 Zuzana | 11. října 2012 v 21:55 | Reagovat

[6]:presne tak :)
nechcela som byť otravná, ale keď sa ozvala kačka, tak sa ozývam aj ja. Černá Velekněžko prosím. Závislosť je tak ťažko zvládnuteľná bez dávky♥

8 Černá Velekněžka | E-mail | 13. října 2012 v 17:25 | Reagovat

[6]: [7]:

Píšu, ale chvíli to potrvá. Nebo možná i den, člověk nikdy neví. Teď se mi toho stalo hodně, potřebuji spát a v klidu dýchat. Snad s další částí přijdu co nejdřív.

9 Zuzana | 13. října 2012 v 21:12 | Reagovat

[8]:ďakujem za odpoveď. prajem Ti zo srdca aby sa Ti dialo len to najlepšie♥

10 kačka | 13. října 2012 v 23:20 | Reagovat

Taky jsem ráda, že jsme alespoň  informovány s doufám, že vše rozdýcháš a zvládneš podle tvých představ :)

11 lekcionen | 8. listopadu 2012 v 14:20 | Reagovat

Stýská se mi po nich... :-(

12 Lyra | Web | 23. února 2013 v 16:36 | Reagovat

Kdy si tady opět počtu?
Za tu dobu jsem dokonce stihla změnit i přezdívku...
Snad se tu někdy objeví další kapitola, stále čekám...

13 Z. | 26. února 2013 v 13:14 | Reagovat

[12]: po tomto článku mám celkom obavy :(
http://svarturpriestess.blog.cz/1212/12-12-12

Velekněžko aspoň napíš, či si... prosím. Veľmi mi chýbaš, a stále budeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama