III. Valentýn (2)

24. července 2012 v 21:50 | Velekněžka |  RUMS



5

Narodil se v Dánsku do malé rodiny. Měl otce a matku a staršího bratra, který ho neustále mučil a po večerech mu šeptal pohádky o ďáblech. Jeho nejlepší kamarád bydlel hned ve vedlejším domě, celé dny nedělali nic jiného, než že si spolu hráli. Valentýn miloval otce, matku zavrhoval. Nejspíš protože je vyšlo levněji, aby s ním zůstala doma sama, místo školky nebo někoho na hlídání, a on tak musel žít pod jejím neustálým úzkostným pohledem každý den. O to horší jejich vztah byl, když se jednou otec domů nevrátil, matka je pak ubrečeně sebrala a odjeli bydlet k příbuzným do Belgie. Cítil k ní podvědomou nesnášenlivost a byl si jistý, že to ona mohla za otcův odchod, stejně jako tak za cokoliv jiného, co mu kdy jinak kazilo život.


Belgie byla jiná, bez jeho přátel i oblíbených hraček. Sám se naučil s předstihem číst a veškerý svůj zájem pak vkládal do knih. Obloha najednou zešedla a nikdo ho neměl rád. Vyrůstat v takovém městě pro něj nebylo příjemné. Jeho bratra Antonyho všichni zbožňovali zcela přirozeně, vždy v sobě nosil hodně charisma a milého úsměvu, tak nějak vás to dokázalo zahřát. Valentýn se neusmíval. Ramena měl svěšená, ale všem se díval zpříma do očí. Nemluvil, ačkoliv mu cizí jazyk na rozdíl od bratra problém nedělal. Ve škole si maloval do notýsku a pečlivě si zkoušel psát všechna písmenka, nikoho si nevšímal a s nikým se nebavil.
Už tehdy byl jiný, zcela náhle. Dánsko ho nikdy nepřimělo se takhle cítit a nevěděl, v čem přesně ta změna nastala. Často se pral, chodil domů poškrábaný a s modřinami a vždy s úsměvem na rtech, i když třeba nevyhrál. Žádné kamarády si už nenašel. A jak rychle rostl, tím více se kolem něho motalo lží a nenávistných pohledů. Občas chodíval do lesa, zapálil si tam svíčku a četl si, což dalo vzniknout pomluvám o jeho zapřísáhlém satanismu. Možná v tom však mělo prsty i to jeho dánské syčení a promluvy o ďáblu, které ho naučil bratr. Jeho dobrota se obracela vůči němu a cokoliv udělal, podle lidí v tom bylo zakořeněné zlo. Nepomohlo tomu, ani když se po celém městě profláklo, že ve svých pouhých čtrnácti spí se svým učitelem tance. Byla to pravda, ale podle Valentýna nikomu do toho nic nebylo. Později do jeho přízně začínali lézt vyvrhelci a další neoblíbenci společnosti, ale nikdy ho jejich přítomnost nehřála a vlastně ani nijak nezajímala. Brali ho jako vůdce a snad i modlu, ke které vzhlíželi a poslouchali na slovo, ačkoliv všechno, co pro ně dělal, bylo, že je občas nechával ve své společnosti a sem tam pronesl nějakou pravdu o světě. Nezáleželo mu na nich.
Otec se k nim vrátil zcela nečekaně, zrovna když Valentýn slavil patnáct. Valentýna nezajímal pravý důvod jeho odchodu, ani proč se jeho rodiče tak náhle dali opět dohromady. Vše se jednalo za zády dětí, nikdy před nimi osobní problémy neřešili, a on to od základu respektoval, jelikož to samé chtěl i od všech ostatních - aby se nepletli do jeho osobních věcí. Otec vypadal mnohem starší, a přestože se smál docela stejně, Valentýn mu neodpustil. Neprohodil s ním více než slovo a i tak pouze pokud to bylo opravdu nutné, ignoroval ho a nectil ho. Jednoduše už to pro něj nebyl táta. Možná by si dokázal vytvořit lepší vztah k někomu, koho by si jeho matka našla někde na svých kurzech vyšívání. Vyrůstal bez otce a bez ochranné ruky, to se nedalo vrátit.
Avšak jejich tříčlenná rodina se nerozrostla pouze o jednoho dalšího, brzy se k nim postupně přidali čtyři noví. Valentýn měl své malé sourozence rád, ale vzhledem k času, který s nimi strávil, toho o nich moc nevěděl, a rozhodně k nim necítil to samé bratrské pouto jako k Antonymu. Brzy se mu z plnosti jejich malého domku začínalo dělávat často špatně. Veškerý rámus jako by se mu provrtával ke kostem, neměl klid už ani doma. K tomu pak přišlo zlomené srdce, které mu způsobil cirkusácký chlapec čistě tím, že cestoval se svým stanem a rodinou dál.
Nevydržel tam, v celé Belgii. Bylo mu sedmnáct, zabalil si tašku a ukradl peníze z hrnečku. První jeho zastávkou bylo Německo.

6

Mohlo být tak půl páté ráno. Francie spala a snad jediná kavárna v zemi byla otevřena. Vždy a z neznámých důvodů, nikdy nebyla prázdná. Často se ji v noci vydal z ubytovny navštívit. Dával si černé kafe bez kofeinu a ořechové košíčky, na cigarety neměl peníze. S mladou servírkou si rozuměli, ačkoliv ženy obvykle neměl rád. Přijímala od něj malé dýško, jelikož víc neměl, a přilévala mu kafe zadarmo.
Ta noc nebyla ničím zvláštní, poprchalo a nálada sedících lidí byla zešedlá. Valentýn nemohl spát a byl vzhůru celou noc. Osmnáct, tak nějak mu bylo. Ještě ničemu nerozuměl a stále nevěřil na osud. Když s příchodem nového zákazníka zacinkaly zvonečky u vchodu, ani se ke dveřím neotočil. Spíš se na něj podíval až náhodně, kdy se posadil o jeden stůl před něj a zapálil si černou cigaretu, která svou vůní připomínala třešně.
Byl to mladý kluk, ne tak docela jeho typ. Světlé zrzavé vlasy, obličej naprosto bez pih. Byl vysoký a působil zvláštním vytáhlým dojmem, přestože seděl a hrbil se. Vyzařovalo z něho mládí a nezkušenost, podobně jako z Valentýna. Nevšímal si okolí, tiše upíjel ze svého hrnečku. Nad horním rtem mu zůstával skořicově mléčný knírek. Působil unaveně a jistým strhaným dojmem, jako kdyby jen před chvílí před něčím utíkal.
Podíval se na Valentýna náhle. Jejich pohledy se střetly, a jelikož Valentýn nevěděl, co jiného udělat, francouzsky se ho zeptal, jestli by náhodou neměl další cigaretu.
"Co?" odpověděl mu kluk anglicky.
Zopakoval mu tedy otázku v jeho jazyce.
Chlapec přikývl a z tmavě rudé krabičky jednu vytáhl. Zapálil mu ji a zvláštně si ho prohlížel.
Valentýn si jeho zájem hned vykládal po svém, napadlo ho, že by z dnešní noci mohl ještě něco mít. "Nechceš společnost?" zeptal se ho s malým pousmáním.
"Um... dobře?" odpověděl mu kluk a váhavě se podíval z okna na noční ulici.
Zatímco si Valentýn šel pro své věci, koutkem oka ho mohl vidět, jak si rychle utírá kávový knírek do rukávu tak, aby ho nikdo neviděl.
Sedl si naproti němu. Našpulil ústa, přejel dlaní po stole a smetl neexistující drobky. Pomalu k němu vzhlédl a široce se usmál, to byl jeho způsob svádění. "Tak co tedy ve Francii dělá někdo, kdo neumí francouzsky?" rozhodl se zahájit nějakou konverzaci před tím, než ho otevřeně pozve do postele.
"A co dělá ve Francii někdo, kdo není francouz?" reagoval otázkou. Valentýna jeho poznání zarazilo. Než mu mohl odpovědět, kluk pokračoval dál. "Asi to samé co ty, nemyslíš? Anebo možná vlastně ne, nejsem tu za poznáním nových lidí a jazyků a kultury a nevím čeho ještě. Tobě to dychtí z očí."
"Nejsem turista," odvětil Valentýn a ani vlastně nevěděl, co by řekl dál. Chlapcova otevřenost a pohled všeznalého a nadřazeného pro něj byly neobvyklé. Lidé se k němu podobně nechovali, snad ho jako obyčejného člověka nikdo před tím ani nevnímal, včetně vlastních rodičů, kteří ho považovali za dar z pekla. Přimělo ho to dívat se na něj hned jinak.
"A proč si tu tedy ty?" zeptal se ho po krátké odmlce nakonec.
"Za prací," pokrčil kluk rameny.
"Může ti být tak osmnáct, za jakou prací bys tu mohl být?"
"Dvacet a jedná se o rodinný podnik. Otec nemohl, vlastně nerad Londýn opouští, tak jsem přijel místo něho se svou... um, se sestrou. Seznámit se s novými klienty, má nám to do kapsy přihrát pár milionů."
"Až tak?"
"Jistě," zašklebil se na něj.
Sice Valentýnovi mohl zprvu připadat jako ne tak docela jeho typ, ale nyní mu po páteři přejíždělo vzrušení a věděl, že by stačilo jen němé přikývnutí a vzal by si ho hned na místních toaletách. Něco v chlapci bylo, zvláštně nepopsatelné, jiskřící mu z očí. Jistá ironie k životu, kterou měl v sobě i sám Valentýn, přístup, který u ostatních ještě neviděl.
"Co ty bys po mně chtěl?" opřel se chlapec o opěradlo a napil se ze svého šálku, zněl pobaveně. Drze mu sáhl do talířku s košíčky a celý si jeden nacpal do úst. Jeho oči zářily světle modrou, a přestože v nich bylo cosi dětského, anarchie v nich byla ještě víc.
"Měl bych po tobě něco chtít?" odpověděl mu v nejistotě.
"Ne. A ani se na mě tak nedívej, nejsem žádný takový," s úsměvem si olíznul nový mléčně bílý knírek nad rtem.
"Jaký?" Valentýn upřel pohled do své kávy. Začal si do ní namáčet jeden košíček, přestože to tak nikdy neměl rád, jen proto, aby si kluk nemyslel, že tak učinil kvůli němu.
"Na chlapečky."
Zpříma se mu podíval zpět do očí. Po jeho vzoru si dal celý košíček do úst a k tomu ještě dva prsty. Svůdně je olízl, důrazně polkl a provokativně se na něj zašklebil. Kluka tím ovšem podle původního předpokladu nešokoval, naopak mu na tváři vytvořil ještě širší úsměv.
"Asi budu platit," vydechl hořce.
"Tak to mě nech, ať tě pozvu," začínal se pomalu smát.
Valentýn ho tedy nechal, jelikož pocity hrdosti nezažíval natolik, aby odmítl jídlo zadarmo, když peníze neměl. Naopak si pro jistotu nechal několik větších košíčků zabalit i na cestu.
"Jsem Kvido," řekl kluk namísto loučení.
"Valentýn," odpověděl měkce.

7

Brzy se z nich stali nejlepší kamarádi. Valentýn miloval celou jeho osobnost; jeho drzé poznámky a tvrdý pohled, odvahu a odlišnost. Měl zvláštně měkké srdce, jinak než to bývá u lidí, spíše jako dravé zvíře. Nezáleželo mu na fyzické bolesti, ani vlastně na jakékoliv jiné, pokud se to přímo nedotýkalo jeho blízkých. Podvědomě se toužil zavděčit otci, ačkoliv se proti němu ve skutečnosti spíše často bouřil. A byl zamilován do své nevlastní sestry, což bylo vzájemné. S Valentým spolu mohli mluvit o čemkoliv a jak dlouho chtěli. Často se prali i do krve, ale nikdy ne se zlým úmyslem, a chystali špatnosti na druhé. Kvido ho přivedl do Londýna a jejich klubu čistě jako svého kamaráda. Valentýn Rums ale nedokázal ze své hlavy dostat, a jakmile se provalilo, že mezi vedlejšími činnostmi si zde někteří mohou vydělávat jistými službami, přijal to za své a už se odtamtud nehnul. Našel své ideální místo, práci, kamaráda a... Nicka.
Nyní by to spočítal na tři roky, někdy tehdy to mezi nimi začalo.
V Rums pracoval už několik týdnů. Nick byl unavený, chystal se jít domů. Bylo ráno a potkali se v klubu, jen sami dva. Prostě šel s ním, tak to bylo jednoduché. Souložili, usnuli vedle sebe. Možná si mysleli, že je to jen projednou, ale naposledy to nebylo a brzy se z toho stal určitý zvyk. Po práci za sebou chodili a pak spolu spali, sexuálně i skutečně. Jeho společnost Valentýna uklidňovala a měl pocit, že pouze po dlouhém sexu s ním a následně po jeho boku dokázal opravdu v klidu usnout, tvrdě a beze snů.
Nikdo o tom nevěděl, dokonce ani Kvido. Možná to tak bylo nejlepší kvůli jejich společné práci, nikdy nad tím však neuvažoval. Scházeli se osamotě a v soukromí, nikomu do toho nic nebylo.
Nechodili spolu, nebo by to tak rozhodně nenazývali. Stále provozovali sex i s jinými lidmi a nedrželi se za ruce. Jako lepkavé těsto rozlévající se přes okraj misky to ovšem přerostlo do něčeho většího. Pro Valentýna podobný vztah nebyl nový, přesto nebyl zvyklý na ten pocit. Nerad se k čemukoliv vázal, obzvláště k lidem. Stahovalo se mu to kolem krku, obmotávalo mu žaludek a plašilo smysly. Jistě, mohla to být láska, nebo její jistý druh. Nepříjemná závislost a sžírající chtíč ho do sebe pohltit, mít ho jenom pro sebe, vlastnit. Být si především jistý tím, že ho neopustí. Dotýkat se ho a ochutnávat a jednoduše s ním být.
Valentýn měl však v sobě zakořeněný strach z lidí. Z jejich upřímností a naivity, jejich kladných pocitů vůči němu. Od útlého věku si dokázal uvědomovat svou osobnost a způsob, jakým na lidi působí. Silná nenávist, čiré zbožňování, obojí dohromady a nic jiného. Uměl s tím hýbat, manipuloval s lidmi, využíval to ve svůj prospěch, mnohdy pouze pro absolutní riot. Věrnost a láska pro něj byly méně snesitelnější než nesnášenlivost nebo závist. Nevěřil jim. Necítil se v jejich přítomnosti dobře, bývalo mu špatně a především ho to děsilo. Nechtěl být zodpovědný za city někoho jiného, nechtěl žít v obavách, že o jejich přízeň přijde. Proto nikomu nic nesliboval a spíše zklamával své okolí rovnou dopředu, než aby jejich rozčarování musel čelit později.
Tehdy něco hřejivého cítil i on sám. A bylo to sžírající a bolestivé, jako když vás bolí zub, a přesto do něj pořád rýpete jazykem. Neuměl se toho vzdát a sám sebe v té situaci mučil. Až nakonec, čistě pro jistotu, aby tomu nebylo naopak, Nicka zklamal.
8

Pokoj byl zahalen alkoholovým oparem, vše vonělo po višňových cigaretách a whisky. A také sexem, tou příjemnou zvláštní vůní. Nikdy o tom nemluvili, ačkoliv to tak dopadlo téměř vždy, když se spolu byli sami dva. Vždy po silném drogovém opojení, kdy se slívali barvy a nedokázali rozeznat skutečnost. Kvido se měnil na jiného člověka, zásady a chutě měl smíšené a obrácené vrubem ven. Bylo jednoduché ho svést, mnohdy se k němu připlazil sám. A Valentýna vzrušoval, tím jeho syrovým chtíčem, i tím temným světlem v očích. A na rozdíl od něho žádné zásady neměl. Soulož byla hra, ne pocity, ne sloveso, ale věc, podstatné jméno, které jste mohli převalovat v ústech a vytvářet z něj samé zábavné chvíle. Nic to neznamenalo, hráli si.
Byl nahoře jako kdykoliv jindy, klečel za ním a přitahoval si ho za ruce. Měl hořko slanou pachuť v ústech, alkoholu a sperma. Potu, který mu olizoval ze zad. Přirážel přirozeně silně, nemusel se kontrolovat, neměl strach, že by mu ublížil. Kvido byl silný, bolest nevnímal. Sténal ale jako děvka. Rozléhalo se jim to v uších, ztrácelo ve stěnách. Valentýna to mučilo, nedokázal to unést. Vždy to s ním měl snadné, od vrcholu jej dělily jen krátké minuty.
Jenže k němu nikdy nedošlo. Nezamčené dveře fungovaly jako vrata do ďábelského doupěte, pandořina skříňka, která samozřejmě musela být otevřena. Možná jejich tajemství bylo i přes svou jednoduchost příliš těžké a jejich ramena je dokázaly už unést, osud to poznal a zamíchal kartami.
Kvido nejméně jednou ještě zasténal, než mu došlo, že není něco v pořádku. Jen stěží dokázal zaostřit a rozeznat správné obrysy. Při pohledu ke dveřím se mu však podařilo alespoň napůl vyčistit hlavu a uvědomit si přítomnost. S nepopsatelnou hrůzou.
Valentýn se nehýbal. Zíral na to samé místo jako Kvido, ale na rozdíl od něj se mu mysl zakalovala šedí. Děs se mu zabodl přímo do srdce, nikdy se tak ještě necítil. Jen stěží se dokázal odtáhnout od Kvida a obléct si rozklepanýma rukama kalhoty. Myšlenky mu uháněly napřed, nedokázal je dohnat. Rozeběhl se za nimi, i za tou osobou, které je uprostřed aktu přistihla. Naplňoval se bolestí a šíleným strachem, klepal se po celém těle.
Chytil ho zezadu za loket a pokusil se ho stáhnout zpátky. Neměl sílu, nedokázal v tu chvíli nic. Dobromyslná duše Nicka ovšem donutila zastavit, přestože se na něj podíval s chladem a opovržením. Valentýn k němu mumlal nesmyslně, neuměl se v tu chvíli vyjádřit. Potřeboval ho jen, aby zůstal. Pokoušel se ho obejmout, rukama mu sahal na obličej. Nedokázal rozumět tomu, co mu Nick hlasitě říkal, droga mu stále ovládala smysly. Rozbrečel se. Pokoušel se ho políbit, omlouval se a sliboval, nedával žádný smysl. Nick to vydržel jen krátkou chvíli, nakonec ho od sebe odstrčil a odešel pryč. Valentýnovi se svíralo hrdlo, zalykal se vlastními slzami. Červené tečky lítaly po místnosti, měl pocit, že omdlí.
Vycítil jeho přítomnost ještě před tím, než se otočil zpět k jejich pokoji. Kvido musel vidět a slyšet všechno. Valentýn jeho náhlý příchod a ostrou ránu do čelisti nečekal. Chytil se zdi, k slzám se přidala ještě krev. Nechal ho odejít, stejně jako Nicka. Zřetelně si náhle uvědomoval ty jasně rudé hranice, které překročil, tu bolest a zklamání v Nickových očích a čirou zlobu v Kvidově tváři. Byl si zcela jistý, že už tu není možnost udělat ten pomyslný krok zpět. Koupil si jednosměrnou jízdenku a vlak už odjel. Přímo do pekel.

9

Ta noc v jeho vzpomínkách přežívala jen po kouskách, zvětšiny zahalená temně rudým závojem, pachem alkoholu a drog. Přesto si ten okamžik, kdy se věšel na Nickovu zatnutou paži a brečel, pamatoval až přespříliš zřetelně. Stejně jako tu zhrzenou ránu od Kvida, po které ho čelist bolela ještě několik dnů.
Celé ráno proseděl v zimě schoulený na lavičce na dětském hřišti. Přemýšlel dlouho, snažil si vzpomenout i na zbytek noci. Znovu si vše přehrával v hlavě. Ten pocit, který se mu usadil v hrudi, který nesl už několik týdnů a i přes své pokřivené vnímání stále považoval za zázračný, se mu nyní v útrobách usedal jako těžký kámen.
Miloval ho. Bojoval s tím celé tři roky, a přesto to v sobě nakonec nedokázal potlačit. Neuměl to snést, nenáviděl to a považoval za slabé. Pořád se spolu hádali, přestože Nick neměl o skutečné příčině jeho jedovatých slov ani ponětí. A jak to nakonec dopadlo? Poslední důvod, proč se s ním mohl Nick rozejít, konečný šrám do pošramoceného vztahu, jistě na to musel čekat už dlouho... Nejhorší na tom bylo, že nejdříve někde uvnitř Valentýn podvědomě toužil, aby k něčemu takovému došlo, aby nemusel milovat dál. Ale jakmile se tak stalo, něco uvnitř něj se roztříštilo. Bolelo to.
Věděl, že Kvido by se nikdy nepřiznal, že by se mu to líbilo a že to vůbec dělal dobrovolně, z mnoha důvodů a především asi proto, co následně musel vyslechnout mezi Nickem a Valentýnem na chodbě. Rána a vyplivnutá nadávka přišla kvůli tomu, že spal s jeho otcem, a co hůř, zjevně také spolu měli nějaký vztah. Pravděpodobně touhle dobou tatínkovi už vysvětlil, že Valentýn využil jeho opilého stavu, nebo ještě lépe, že ho k tomu rovnou donutil. A Nickovi to, co viděl, muselo přijít naprosto odporné. Jedna z těch nejvyšších zrad, v každém ohledu.
Byl zmatený a celá jeho duše panikařila. Ve strachu sám sebe přesvědčil, že udělá nejlépe, pokud odjede zpět do Belgie. Opustil svůj život, opustil Nicka, Kvida a přicházející temnotu. A také tu svoji milovanou spřízněnou duši. Adriana.
Když ho Nick poprvé přivedl do klubu, byl vystrašený, prokřehlý, malý a příšerně hubený... a také neskutečně krásný, to ano. Drzý a sprostý, přestože se mu na očích zračila únava a hlas se mu trochu třásl. I přes jeho statečnou tvář se dalo poznat, že má strach, že ho tu všichni přinejmenším třikrát znásilní, strčí do sklepa a nedají mu týdny najíst. A stejně sem šel, pokojný a odevzdaný, jako kdyby už neměl co ztratit. Valentýnovi si podařilo ho získat snadno, vlastně k tomu stačily pouhé karamelky a tiše pronesených několik slov. Strašně brzy si ho oblíbil a neustále si ho držel u sebe. Kvido ho kvůli Valentýnovi spíše jen toleroval.
Adrian nikdy o své minulosti moc nemluvil, občas mu však ve ztichlých nocích vyprávěl o své rodině a o válce, ke které se v době jeho odchodu schylovalo. Valentýnův mozek si uvědomoval, že mu lže, jelikož blonďatý chlapec měl jasný britský přízvuk a žádná válka se zde přece neodehrála nejméně šedesát let. V hloubce duše mu ale věřil, rád ho poslouchal, jeho příjemný hlas a neobvyklou volbu slov. Zamiloval si ho. Jeho sytou duši i porcelánovou panenkovskou tvář. Považoval ho za svého. S nikým si nerozuměl jako s ním. Jejich mysli byly propojené, ani nemuseli mluvit. Držívali se za ruku a hodně se smáli. Nakonec spolu i bydleli, v jednom malém bytě a s černým kocourem, hodinu cesty od Londýna. Často si vystačili sami dva i několik dní, na Kvida příležitostně zapomínali.
Ta osudná noc, kdy se Valentýnovi zlomil celý svět, mu popletla smysly. Ztratil rozumné uvažování, zapomněl i jméno. Během poledních hodin svého Adriana pohladil po vlasech, na noční stolek vedle jeho hlavy položil klíče od jejich bytu. Tak si mohl být jistý, že si jich hned po probuzení všimne. Nechtěl, aby se o něj snad bál.
A pak ani trochu jednoduše, naopak složitě a proklatě a s bolestí, odešel.
 


Komentáře

1 Zuzana | 25. července 2012 v 0:09 | Reagovat

Ach... Som strašne rada, že viem prečo Valentýn opustil Adriana. Oni dvaja spolu boli nádherne sa k sebe hodiaci, ako si napísala - spriaznené duše :) som za Adriana šťastná, že je tam kde má byť a aj za to, že sa po tom všetkom dokázal Valentýn vrátiť. Takže čerešňové cigarety mu zostali ako spomienka na Kvida... Tie ich city sú tak prepletené, že absolútne nedokážem povedať, čo by som chcela. Bolo by mi ľúto, keby Nick opustil Christiana, ale Valentýnovi by som Nicka strašne priala, len by sa musel naučiť prijímať lásku a aj ju bezvýhradne dávať. Chápem aj Kvida, aj keď vlastne podvádzal ženu, ktorú miloval. Je vo mne taký zmätok, že absolútne neviem čo by som chcela.
Hlavne asi ďalšie rozuzlenie pocitov, alebo ešte väčšie zamotanie vzťahov.
Pri spomienke na Adriana a jeho závislosť na karamelkách som sa znovu roztekala ako roztopené maslo. Ja Tvojho Draca milujem. Hneď ako bude dokončené Rums budem znovu čítať všetko od začiatku...
Najzaujímavejšie je, že aj keď už viem ako Adrian dopadne, stále jeho príbeh prežívam znova akoby som ho čítala prvý krát. Už sa na to teším. A možno ani nepočkám na koniec Rums...

2 ada | 27. července 2012 v 18:48 | Reagovat

Možno keby nespanikáril a neodišel...
Ale už asi ťažko bude môcť byť s Nikom. Už len keby sa objavil niekto koho by sa odvážil mlovať.
PS:Aj pri Nikovi bol Valentýn tom kto bol hore?

3 Černá Velekněžka | E-mail | 28. července 2012 v 1:46 | Reagovat

[2]: Ne.

4 Laura Wiridita | E-mail | 28. července 2012 v 15:55 | Reagovat

Takže takto to nakonec bylo.  Jaká škoda, že spolu Adrian a Valentýn nezůstali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama