II. Christian (4)

8. května 2012 v 10:32 | Velekněžka |  RUMS
Chtěla jsem vám to sem hodit až v pátek, ale to víte... jsem příliš hodná. ;D Určitě jste si všimli, že jsem v určitých směrech přehrabala vzhled stránek, jiné barvičky, jiný úvodní obrázek... Snad se líbí.

V téhle části se toho stane plno. Je zde popsán Christianův duševní vývoj během několika týdnů, to špatné uvnitř něj a to, jak nalézá to dobré. Po téhle části následují o Christianovi už pouze dvě, pak nás zase čeká někdo jiný. Tak si hezky počtěte. ;)


8

Probudilo ho uvědomění, že se ho někdo dotýká na zádech. Stále byla tma, mrznul. Bez uvažování si byl jistý, že se k němu lísá Valentýn, občas to tak o osamělých nocích dělávali. Ten někdo ho pohladil po vlasech a studených pažích, přikryl ho a následně se k němu pod přikrývku přidal, příjemně teplý a voňavý. Christian ho poznal podle tvaru těla, docela se probudil. Prudce se posadil a než se Nick nadál, chlapec na něm ležel, drtil ho pažemi a příliš nahlas výskal.
"Probudíš Valentýna, nech toho," upozornil ho naprosto spokojeným tónem, který naznačoval, že mu na Valentýnovi ani zdaleka nezáleží, naopak byl za podobné přivítání šťastný. Překvapením zaklonil hlavu, jak ho Christian náruživě políbil.

"Přišel jsi dřív," zašeptal udýchaně, snad na omluvu svého chování. Nemohl si pomoct. Bydleli spolu, ale viděli se málo. Nick odcházel na večer a přicházel až dopoledne s tím, že i během dne měl několik obchodních schůzek. Téměř nejedl, ani nespal, neměl na to čas. Christian se navíc své zamilovanosti nedokázal zbavit, chyběl mu pořád.
Nick se usmíval. Nevypadal, že by mu jeho tíha nebo jeho veselí nějak vadilo, spíše si to užíval. Stejně jako ty mačkající ruce. Christian to na něm dokázal poznat a činilo mu to radost. Přitulil se k němu, schoval si tvář pod jeho krk, tak jak to měl rád. Bylo mu dobře. Nikdy nezažil lepší chvíle než v Nickových pažích, žádné jiné objetí se tomuhle nemohlo vyrovnat. Tělem mu pryštila láska, hřálo mu srdce a docela dokonale mohl cítit, že Nick to má úplně stejně.
"Samozřejmě, že jsem... přišel dřív. Už to byla čtvrtá noc, co jsi za mnou nepřišel, myslel jsem,
že budeš rád, že tu nemusíš být s Valentýnem pořád sám. Určitě tě obtěžuje a má na tebe špatný vliv, jedině ty bonbóny jsou na něm dobré!"
"On není přece... zlý," odvětil mu. "Je na mě hodný, teď jak je nemocný... Díváme se pořád na filmy a hodně jíme, hlavně popkorn." Netušil, proč bylo tak důležité zmínit i jídlo, ani teď s Nickem, ani před tím u telefonu se Symeonem. Jednoduše to tak cítil.
"Měl jsi za mnou přijít," zašeptal krotce. Pohladil ho konečky prstů po zádech, až se Christian slastí ošil. "Vždycky za mnou chodíš. Čtyři dny jsou... moc dlouho."
"Já ti chyběl?" nevěřil.
Odpovědi se mu nedostalo.
Christiana zašimralo celé tělo. "Nicolasi," zavrněl nadšeně. Uvolnil si jednu dlaň a chytil ho za tvář, aby tak jeho rty nasměrovat blíže k těm svým a mohl ho líbat dál. Pod rouškou tmy z něho veškerý stud vždycky vymizel. V noci jako kdyby všechno špatné odešlo pryč. Necítil strach, ani zápach minulosti. Cítil pouze Nicka, horko, které z něj sálalo, jeho vůni. A také to teplo, které jemu samotnému vycházelo zevnitř, až přímo z útrob, skrz veškeré orgány. Bylo to horečné a jemné a podivně bolestivé. Když ho mohl líbat tímhle způsobem, ztracen v noci a ve svých pocitech, vždy se cítil šťastný. Jako kdyby neexistovala žádná minulost, ani budoucnost, a dokonce ani přítomnost. Vše zmizelo a zbylo jen to nepopsatelně krásné. Zbyl jen Nick... chuť jeho jazyku.
Líbali se dlouho, pomalu. Christian ho nechal, ať se ho dotýká, narůstalo v něm vzrušení. Podvoloval se jeho dlaním a prstům. Lačnil po všem, co mu v tu chvíli nabízel.
Stále měli ústa spojená, když otevřel oči a setkal se s těmi jeho. Byly nádherně modré, Christian už věděl, že při slunečním světle v nich mohl vidět rozzářené moře. Bylo to zvláštně hezké a oba se usmáli. Schválně zašilhal a donutil tak Nicka se smát.
Ani si neuvědomil, že jedna Nickova ruka pátrá po jeho těle dál. Posouvala se po jeho břiše, zádech, nohou a zase výš... Náhle pod dotykem zasténal. Zavřel oči. Naskočila mu husí kůže a projela jím vlna tepla, paradox hodný dítěte a lásce. Přitiskl se k jeho nabízející se dlani. Nick jeho tiché svolení pochopil. Pohybem těla ho přiměl, aby se trochu nadzvedl, umožnil mu lepší přístup. Držel ho, aby mu ta pozice nebyla nepříjemná. Líbal ho, zatímco se ho táhlými pohyby dotýkal dál.
Christian po chvíli zasténal naposled, zadržel přitom dech. Prsty zaryl Nickovi do ramene. Když se mu svaly začínaly zase uvolňovat a padal mu zpět do náruče, zdlouhavě vyslovoval jeho jméno.
"Ne, já -" vydechl Nick najednou starostlivě, jakmile ho chlapec znovu objal.
Christian nejdříve ve svém slastném opojení nechápal. Stačilo ale, aby se jen trochu na jeho těle zavrtěl a posunul se k němu o kousek blíž.
Vše hezké bylo pryč jako hlasitým lusknutím prstů. Lekl se, odkulil se od něj rychle pryč a poplašeně se posadil. Překvapený být nemohl a ani nebyl, přece to mohl očekávat, bylo normální, že se Nick vzrušil taky, a byl to přece Nick - jeho Nicolas, tak proč... Srdce mu zběsile tlouklo. Během krátkého okamžiku v něm instinkt opět pohasl, jako obvykle, jen co si uvědomil hloupost a zbytečnost svého počínání. Tep se mu zpomaloval.
Všiml si svého semene, které měl Nick po jeho přitulení rozmazané po břiše. Podíval se mu do tváře. Byla zkřivená starostí, omlouvající se za nesmyslné přirozené věci, jen protože ho tolik miloval a myslel především na něj. Bylo to k neuvěření, nechápal to. V hlavě se mu znovu ozval ten hezký hlas s polským přízvukem.
-konej rychle, nebo ti uteče.
Rychle nebo ti uteče.
Rychle...
Srdcem se mu prorval úplně jiný pocit, pálil a bolel, jako kdyby ho snad způsobovala rozžhavená jehla. Měl chuť přitisknout si dlaně na oči, možná zavzlykat, využít toho, že občas stále může být i dítětem, ale... Christian nešťastně zavzdychal a skočil Nickovi zpět do náruče.
Líbal ho, ale najednou to nebylo vůbec šťastné. Neohrabané a drsné, se suchými rty, bez hezkých pocitů. Žaludek se mu svíral. Úzkost a bolest, tělo ho neposlouchalo a vzpíralo se jeho vlastním myšlenkám. Chtěl se ho dotýkat, ale pak se tu jako obvykle vynořila ta palčivá slova a skutečnost - nemůžu, nedokážu to...
"Christiane," Nick se od jeho rtů odtahoval, snažil se ho ze sebe sundat. Znal ho lépe, než se Chris znal sám. Vše poznal už jen ze způsobu, jakým ho líbal, z jeho třesoucích rukou. Znal všechny jeho pocity. Christian by před ním nemohl nic skrývat, ani kdyby chtěl.
"Promiň," řekl tence a tiše, a přesto se mu zlomil hlas. Třásl se naprosto celý. Zavřel oči, měl pocit, že si jeho objetí nezaslouží. Potřeboval se od něj odtáhnout.
Přesunul se až na samý okraj postele, obrátil se k němu zády. Chtěl utéct a schovat se, tolik se styděl za svoji slabost. Veškerá jeho předešlá selhání a nutnosti se omlouvat na něj drtivou silou dolehla. Nezvládl to, přestože chtěl, přestože se snažil. Přestože sám sebe do toho nutil. Už to nedokázal potlačit nebo schovat hluboko uvnitř, snažit se na to zapomenout a předstírat, že to není. Veškerá bolest vyplula na povrch, nemohl proti tomu bojovat. Věděl, že prohrál, opět a zase. Byl neschopný, sám ze sebe zmatený.
Bolelo to, nepopsatelně.
Začala se mu motat hlava, veškerá energie z něj zmizela. Cítil jen bezmoc.
Uteče ti, uteče ti, rychle-
"Ne, Christiane, ne, nemusíš se mi pořád omlouvat, není to tvoje chyba... - miláčku, sladké srdíčko, lištičko a dráčku..." Jejich oblíbená ironická oslovení pronášel se zoufalostí v hlase. Jako by snad on byl ten viník. Posouval se k němu až na ten kraj postele, vrátil se k němu, ochranitelsky ho držel a líbal něžně do vlasů. "Miluju tě," vyslovil měkce. "Bože, miluju tě."
Christian se rozplakal, nahlas a hluboce. Otočil se k němu čelem a schoval si do jeho hrudi tvář. Jen matně si uvědomoval, že ho škrábe po zádech, jak se sápal mezi jeho konejšící paže.
"Nicolasi, Nicku..."

9

Rozvaloval se na Nickově půlce postele. Voněla po něm. Christian se mu vyhýbal. Od oné noci uplynulo několik dlouhých dnů, přesto před ním stále skláněl hlavu, utíkal před jeho doteky. Styděl se a cítil se provinile. Všechno dělal špatně. Potřeboval být na chvíli sám, uniknout od toho pocitu. Přinejmenším dokud si neutříbí myšlenky a nesetřese ze sebe to špatné.
Ležel na břiše, před sebou rozloženou tlustou knížku o zvířatech, vánoční dárek od Nicka. Občas si prohlížel učebnice a encyklopedie, rád četl knížky. Učil se především přírodovědu, dějiny a zeměpis. Ta představa v něm nejdříve vzbuzovala odpor, ten palčivý pocit v žaludku, podobný tomu, který cítil, kdy se měl někoho intimně dotýkat. Knihy mu připomínaly období školy, jeho nevlastního otce a řeči, že mu nikdy k ničemu nebudou, protože k ničemu nikdy ani nebyl on. Nick mu ale pomohl si zvyknout stejně jako na vše ostatní. Nenutil ho, pomohl mu.
Stejně jako se vším ostatním.
Nick kolem něho neustále procházel. S nejchabějšími záminkami. Přemisťoval nábytek, měnil si trika, uklízel neexistující smítka. Snad se na sebe snažil upoutat pozornost. Jako malé dítě, ten dospělý soběstačný pán, co vede vlastní podnik a zodpovídá za více než stovku hroutících se životů. Šel kolem něho přesně po dvacáté čtvrté, když to nakonec nevydržel a u postele se zastavil.
Christian cítil jeho pohled, ale opětovat ho nechtěl. Zarytě hleděl do knihy, neodvážil se pohnout.
"Nedělej, jako že nevíš, že tu jsem, na ten samý obrázek zíráš už dobrých deset minut," rozhodl se Nick nakonec promluvit. Přiklekl k němu, obličej přímo u něho.
Když u něho byl takhle blízko a nebylo kam utéct, ignorovat ho nedokázal. Podíval se na něj, žaludek se mu stáhl.
Nick se svým pokrčeným obočím a vyhaslýma očima vypadal podivně mladě. Tolik se to lišilo od jeho obvyklých starostlivých vrásek, dokonce i toho bláznivého smíchu, který na něm byl ze všeho nejmladší. Tolik to bylo jiné. Měl na sobě bláznivé černé triko s názvem kapely, která často hrávala v Rums. Působilo zašedle a obnošeně, celý jeho nešťastný vzhled akorát podtrhovalo. Christianovi se stále velice těžko věřilo, že by na někoho dokázal takhle působit. Nebo v jakémkoliv směru, i třeba tak, jak říkal Symeon. Nevěřil, že by někomu mohlo na něm tolik záležet. Bylo to zvláštní a bolelo to. A především tomu nerozuměl.
Vydechl, potichu a prostě, odvrátil pohled. Nedokázal nic říct - nebo jakkoliv reagovat, věděl, že mluvit by vlastně ani nemusel. Zabouchl tu tlustou bichli, odsunul se a váhal pouze chvilku, než slezl z postele a nechal ho tam samotného.
Mlčky se posadil vedle Valentýna, který sledoval odpolední zprávy. Nikdy před ním z mnoha důvodů své problémy neřešili, byl si tedy jistý, že takhle ho Nick nechá být. Těžce polykal, když kolem něho opět procházel, tentokrát k odchodu. Nerozloučil se, dveře zavřel tiše.
Valentýn poznal, že něco není v pořádku. Nemuseli před ním říkat nic, ta temnota ve vzduchu mluvila sama. I ta pouhá skutečnost, že při Nickových odchodech mu Christian obvykle skákal kolem krku a kňoural. Ticho bylo zvláštní.
Podíval se na něj se zvednutým obočím a tak netaktně, jak to uměl pouze on, se náhodně zeptal: "Nechtěl jsi mu dát, nebo co?"
Polila ho vlna horka. Valentýn neměl o ničem ani ponětí, nemohl ani jak tušit, přesto nad tím Christian nedokázal uvažovat. Dotčenost a pochroumané pocity tak učinily za něj.
Zvedl nohu a silně směrem k němu vykopnul. Nemířil, ale protože stále seděli, trefil se přesně.
Valentýn zařval bolestí, instinktivně se chytil za poraněné rameno. "Co děláš, ježiši!"
"Protože s tebou jím máslový popkorn, nemůžeš se ke mně takhle chovat!" zaječel. I tohle v sobě dusil delší dobu. Cukr a bič, takové to s Valentýnem bylo, ale on už měl toho po krk.
Valentýn ho pozoroval zmateně. Jistě by býval nikdy neřekl, že by se k tomu mohl Christian kdy odvážit. Už měli přece vyzkoušené, že on byl ten silnější.
"Jsi na hlavu, vždyť jsem to tak nemyslel. Ježiši, budu tam mít modřinu, co tě to popadlo, ježiši!" Ublíženě si rameno prohlížel, mračil se.
Christiana začínalo sžírat svědomí, neměl rád, když se někomu ubližovalo. Přesto by to zpátky nevzal. Trápil se a nepotřeboval jeho provokace, ne dneska. Raději se šel zavřít do ložnice.
Posadil se k černému stolku, zapnul notebook, zahoupal se na židli. Trochu labilně, nebylo mu dobře. Celý den čekal, až Nick konečně odejde, potřeboval jít na internet a nechtěl se ho ptát, jestli smí. Čekalo ho ale nepříjemné překvapení.
"Zatracenej Valentýne! Kvůli tobě si Nick dal do svého počítače heslo!" zařval, aniž by se nějak pohnul. Věděl, že ho uslyší i přes zeď.
"To je stěží moje chyba!"
"Všechno je tvoje chyba, všechno!" odpověděl divoce a zabušil do klávesnice, marně doufal, že tohle jako heslo postačí.
Valentýn do ložnice vtrhl, dloubl mu do žeber a přehlížel jeho pištění. Strhl ho na postel a začal ho lechtat, věděl, že takhle nad ním zvítězí. Christian byl nesmírně lechtivý a prát se neuměl, tohle mezi nimi vždy vše vyřešilo. Začínal lapat po dechu a podivně chrochtat, když Valentýn konečně přestal a vztyčil se nad ním jako bůh.
"Ty žábo jedna pitomá. Ještě jednou mě kopneš a tu nohu ti zlomím," ujistil ho zlověstně šeptem a zase odešel, dramaticky. Christianovi tam za sebou nechal jen čerstvou vůni třešní a jeden mizející úsměv na rtech.

10

O tom, že ho od sedmi let znásilňoval nevlastní otec, pověděl pouze Nickovi, nikomu jinému. Ani ve svých vlastních myšlenkách to nedokázal pojmenovat, myslet na to. Vracely se mu pocity, ale vzpomínky samotné zaplašoval pryč. Znal tehdy Nicka jen několik týdnů, když se mu svěřil, náznaky a šeptem. Miloval ho od samého počátku, už první den, kdy ho Nick zvedl z oněch odpadků, vzal ho do hotelu, umyl a nakrmil a ujistil, že jeho život bude už jedině lepší. Nick ho zachránil a jistě, svým způsobem v tom byla vděčnost a ta krása nepoznané náklonnosti, ale měli mezi sebou jisté napojení, od prvního setkání jejich očí. Jako kdyby je za malíčky spojoval onen červený provázek, jak se říká, snad měli předurčeno se potkat. Christian si byl jistý, že Nick byl to, co celý život hledal. Navzájem si ukázali svět i sebe samotné způsobem, jakým se nikdy předtím nedívali. Měl pocit, že bez něj nedokáže žít.
Symeonova slova a ona osudná noc jako kdyby všechno změnili. Docela poprvé měl Christian pocit, že je nutné, aby Nicka nechal na chvíli za sebou a postaral se o sebe sám. Vyhýbal se mu. Pořád se nestýkal se svými zákazníky, mluvil akorát s Valentýnem, výjimečně s někým telefonoval. Narostla v něm potřeba být sám. Už nechtěl být slabý, nedokázat kontrolovat vlastní pocity či myšlenky, přinejmenším ty, které s ním samým neměly nic společného. Byly to osamělé dny, ale on je potřeboval.
Hodně přemýšlel, začal si psát do počítače deník. Byl paranoidní, nakonec vždy celý záznam smazal, přesto mu formulování vlastních myšlenek pomáhalo. Chodil často na procházky, někdy běžel, mnohdy i celý den. Vracel se prochladlý a s modrými rty, ovšem dával si pozor na to, aby ho takového neviděl Nick. Věděl, že by mu vynadal a dělal si ještě větší starosti než teď. Zkoušel si od Valentýna vzít nějaké ty jeho pilulky; na uklidnění, na zjištění, co to s ním udělá. Jednou zvracel a podruhé prospal téměř dva dny, přestože měl pokaždé méně než polovinu toho, co do sebe cpal sám Valentýn. Pak se tomu už vyhýbal jako čert kříži, o své zdraví se bál. Prohledával různé stránky na internetu, snažil se najít pomoc. Nakonec neurčitě napsal textovou zprávu Mirandě, jestli by neměla o něčem ponětí. Doporučila mu navštívit jedno internetové fórum, kde se lidé s psychickými poruchami a nemocemi obraceli na stejně postižené. Šel tam a pročítal témata, které se ho netýkaly, litoval lidi a bylo mu smutno. Až po dlouhé chvíli, která mohla trvat i několik hodin, se konečně odvážil kliknout na nadpis Objeti zneužívání. Nejdříve se s příběhy, které se pod tímto názvem skrývaly, nedokázal pořádně vyrovnat. Navracelo mu to veškeré zlé pocity a vzpomínky. Často u toho brečel, jednou dokonce tak nahlas a hystericky, že ho uslyšel Valentýn, přišel se na něj podívat, co se děje, a nakonec ho konejšil. Christian věděl, že na podobné příběhy si nikdy nezvykne, že to rozhodně nedokáže přijmout jako součást svého života, ať už by dané stránky četl nespočetněkrát. Přál si zapomenout, to chtěl. Ne se litovat. Toužil se změnit a to co cítil.
Přesto všechno mu na fóru hodně pomáhali lidé, s kterými si zde psal. Bylo jich asi pět nebo šest. Každý se se svými vzpomínkami, následky i onou samotnou skutečností, že se něco podobného stalo, vyrovnávali jinak. Jedna dívka mu záviděla, že našel někoho, kdo ho stále dokáže milovat. Její přítel ji opustil, když její strašné tajemství zjistil, podle jeho slov mu připadala špinavá a nečistá a nedokázal s ní být, aniž by si to v hlavě dokázal nepředstavit. Další dva Christianovi psali, že má štěstí, že jej jeho bližní miluje natolik, že je s jeho chováním trpělivý a vůbec ochotný mu jakkoliv pomoct.
Christiana podobná slova nutila víc na sobě dřít, pracovat sám se sebou. Na ulici mluvil nezávazně s cizími muži o hloupostech. V klubu s cizinci zase tancoval. Cítil se jako vítěz, když mu neznámý člověk sáhl při tanci na zadek a on poplašeně neutekl. Srdce mu stále tlouklo jako o závod, ale neutekl. Jeden chlapec z fóra mu však pomohl si uvědomovat, že trénovat na cizích lidech mu nikdy nic skutečného nepřinese, jelikož sami o sobě problémem nikdy nebyli.
Když se kdysi dávno Christian prodával na ulici, před tím než ho našel a zachránil Nick, se sexem s cizími muži potíže neměl. Nepištěl, ani se neschovával, neucukával. Jen poklidně držel, tak jak ho to naučili doma. Sex viděl pouze takový, jaký ho už znal. A ostatně, myslel si, že k tomu jedinému je dobrý. Otočit se a neplakat i přes tu odpornou bolest, všechno v klidu snášet. Nyní se na to dokázal zpětně podívat a zcela jasně viděl, že ačkoliv za to dostával zaplaceno a dělal vše naprosto dobrovolně, vždy se přesto cítil, jako by byl stále zneužíván. Jeho duše křičela a topila se v neuroněných slzách. Až Nick, ten ho naučil, že v dotecích může být daleko více, že se v nich může skrývat láska a něha a oddanost. A také že je v pořádku plakat. Proto Nicka tolik chtěl, stále potom všem, jeho jediného. A snad proto se toho tolik bál. Důvěřoval mu. Potřeboval ho jako před tím svého nevlastního otce, i když docela jinak. Žádný cizinec mu otce svým postavením nepřipomínal tolik jako právě Nick. Tohle uvědomění ho zasáhlo ze všeho nejvíc, bylo paradoxní a mučivé, a nevěděl, jak se s ním vypořádat.
Byl to ten stejný chlapec, kterého napadlo řešení, a o týden později Christianovi navrhl, aby zkusil své hranice zbořit tím, že najde alternativu mezi svým přítelem a naprostými cizinci. Zlatou střední cestu, někoho, koho by znal a důvěřoval mu, a přesto by mu na něm nezávisel celý život, někoho, koho by za příhodné situace dokázal bez větších výčitek kdykoliv opustit.
Christian nad tím nemusel přemýšlet dlouho. Sotva vypnul počítač a vrátil se zpět do vychladlých peřin, odpověď se mu ozvala sama.
"Philipe!" vydechl potěšeně do telefonu a překulil se na posteli do sedu. Neslyšeli se několik týdnů. "Ano, myslím, že už ano... - Ne, nic, v pořádku, byl jsem jenom nemocný. - Ne, neměj strach, už jsem v pořádku! - Ano, jistě, samozřejmě! - Ty... ty mně taky. - To mám zrovna volno, mohu dorazit, kdykoliv budeš chtít. - A... nemohl bych k tobě zase jít na celý víkend? Jako tenkrát? Na tvou chatu?"
 


Komentáře

1 Zuzana | 8. května 2012 v 12:55 | Reagovat

Už som si bola takmer istá, že Chris prekoná svoj blok. A takmer som sa prestala "hnevať" na Symeona za to, čo Chrisovi povedal, ale potom prišla znovu Christianova bolesť a strach a je to zase všetko ako na začiatku. Je mi ľúto Nicka aj Chrisa. Som rada, že si malý uvedomuje svoj problém a je fajn, že sa ho pokúša riešiť, len ma mrzí, že si vybral Philipa.
Veľmi sa o Christiana bojím :) vlastne o všetky úžasné postavy tohoto príbehu. Milujem ich. Najradšej by som ich zabalila do vatičky aby sa už nikdy nikomu nič nestalo.
Znovu krásna, vlastne viac ako krásna kapitola. A ešte je tu tak skoro :) Ďakujem. Budem sa tešiť a zároveň báť ďalšej. Som zvedavá ako vypáli stretnutie Philipa s Christiánom. A som aj zvedavá čo na to povie Nick :(

2 Černá Velekněžka | E-mail | 8. května 2012 v 19:01 | Reagovat

[1]: No, řekla bych, jen se boj. ;DD Ale nemusíš mít strach úplně, všechno špatně neskončí. :)
Jinak mimochodem... Mám teď jeden dva týdny volno, tak by se tu i další část mohla objevit poměrně brzy. ;)

3 ada | 8. května 2012 v 19:14 | Reagovat

Nie nie Philip prečo? Nick je veľmi trpezlivý, len sa bojím že by pohár mohol pretiecť. Bojím sa, že Christianov príbeh neskónči dobre.

4 Černá Velekněžka | E-mail | 8. května 2012 v 20:35 | Reagovat

[3]: Já ho v téhle situaci chápu, v jistém směru i podporuji. Chápu, proč se tak rozhodl a hlavně proč je to pro něj tolik důležité. Prožil přece jenom něco hrozně strašného, to je vždycky těžké překonat.

Možná to pro něj skončí dobře, možná ne... ale v obou případech by na tom měli velký podíl oba, nejenom Christian. :)

5 Zuzana | 8. května 2012 v 21:17 | Reagovat

[2]:Tak ďakujem za ukľudnenie :D ja klikám denne takže mi to neutečie a hrozitánsky sa budem tešiť ak pridáš kapitolu skôr :)Som vždy vo vytržení keď sa tu objaví nová, automaticky zadržiavam dych okamžite ako ju rozkliknem a dýchať začínam až keď ju prečítam celú. Keď raz bude poviedka celá a ja ju budem čítať, myslím, že budem občas potrebovať prvú pomoc pri nedostatku kyslíka :D

6 Černá Velekněžka | E-mail | 8. května 2012 v 21:23 | Reagovat

[5]: Ten zvuk, který mi právě vyšel z úst, nebyl lidský. Červenám se. :DD

7 ada | 9. května 2012 v 15:59 | Reagovat

[4]: Chápem, že to čo prežil sa nedá len tak prekonať. Len by som bola radšej keby sa o to pokúšal s Nickom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama