II. Christian (2)

27. dubna 2012 v 23:14 | Velekněžka |  RUMS
Probíhá sčítání čtenářů, tak si támhle nalevo určitě klikněte. :) Jinak děkuji za komentáře k minulé kapitole, vždycky mě moc potěší!

V dnešní části se vydáme do Christianovi minulosti, prohlídneme si vzpomínky z dob, kdy byl ještě docela malý chlapec.
Řekla bych přeji příjemné čtení, ale tentokrát se to nehodí.

3

"Pojď sem."
Zatahal si za triko. Bylo velké, fuchsiově červené, seprané a vytahané, ale bylo jeho a nosil ho pořád. Otvor pro hlavu mu odhaloval kus hrudníku. Konec trika se dotýkal kolenou, tepláky mu padaly. Guma v nich byla prasklá. Popotáhl, zase nemocný. Utřel si nos do rukávu, prsty skvrnu rozetřel. Do kalhot si utřel zpocené dlaně. Opatrně odsunul dveře; byly ovšem staré, zaskřípaly a muž středního věku k němu vzhlédl. Byl to majitel hlasu, který ho volal. Byl i jeho majitel. Toho malého kluka, který se v příliš velkých teplácích schovával za trámem a čekal.


Jonas ho vyzval, aby přišel dovnitř, zavřel za sebou a hlavně neprobudil svoji matku. A sakra, aby se upravil, to nemáš snad jiný triko?
Christian si rychle strčil přebývající látku do povislých kalhot. Znovu popotáhl.
"Musím si udělat domácí úkoly," zkusil slabě.
"Pch, škola ti nikdy k ničemu nebude! Co by tě tak mohli naučit, zrovna tebe! Tys sám nikdy k ničemu nebyl, nikdy nebudeš," připomněl mu s úsměvem. "Ukliď tu. Dělej, čekám návštěvu."
Jonas se prohraboval ve svém soukromém vrchním šuplíku, kam měl Christian zakázán přístup. Část skříně nyní zakrýval širokými rameny, chlapec přesto viděl, jak roluje několik bankovek a peníze zajišťuje žlutou gumičkou. Takový obnos u něj nevídal zrovna často, avšak viděl jich i mnoho a to potom rulička bývala i tlustší.
Snažil si ho nevšímat. Stejně si nevšímal toho palčivého pocitu v břiše, jako kdyby se jeho žaludek rozhodl sám sebe pozřít. Měl hlad a zoufale toužil spát. Nejedl od dnešního rána, kdy se s ním spolužačka rozdělila o svačinu. Někdy se měl dobře; když Jonas odjel na několik dní pryč a byl tu jen on a matka. S Jonasem nebylo dobré nikdy nic. Občas nejedl i celé dny. Ale někdy se měl dobře. Neopovážil by si stěžovat, ani sám před sebou.
Zvedl hnědé láhve od piva. Přitiskl je na hruď, aby jich odnesl více najednou. Bylo jich šest, ale nebyl si tím jistý. Neměl dobré známky, nebyl přece k ničemu. Odhodil je do koše a udělal krok vzad, instinktivně, aby se nepořezal, kdyby nějaké sklíčko odletělo ven. Zvuk tříštícího skla naplnil celou místnost.
"Řekl jsem ti, ať neprobudíš tvou matku!" zahřměl Jonas jen na půl otevřená ústa, přesto to dítě, kterému zbývalo do dospělosti asi stejně let, jako uběhlo od jeho narození, vyděsilo.
Mlčeli a dívali si navzájem do očí, dětské modré a vystrašené divoce zelené. Mlčeli a poslouchali, jestli neuslyší známé sténání, odkašlání, volání po ztraceném synovi, ale neozvalo se nic. Naštěstí.
Jonas se sklonil zpět ke svému šuplíku, něco v něm nejspíš rovnal, zamračený výraz. Nebyl rozzlobený, možná jen trochu, ale ne úplně. Christianovi se zdálo, že by mohl mít dobrou náladu.
(Prosím, hlavně ať nemá dobrou náladu.)
Vzal lahve i z kuchyňské linky, do koše je tentokrát opatrně poskládal. Prázdná krabička od cigaret, špinavé talíře, oblečení rozházené po místnosti, rozbitá strašidelná lampa. Opatrně sebral porcelánovou psí hlavu a položil ji k ostatním odpadkům. Neměl tušení, kdo lampu zničil, jestli omylem, či souhrou náhodných okolností a vzteku, ale byl rád, že se na ni už nebude muset dívat. Že se ani ona nemůže svou psí hlavou dívat na něj. Ty namalované černé oči viděly příliš mnoho; pokaždé, když se do nich chlapec podíval, měl pocit, že se vše promítá přímo před ním, celé od začátku. Pohlcovaly ho a soudily.
Zatáhl závěs a zakryl tak kuchyňský kout. Na prach či drobky zapletené v koberci nehleděl, na tohle oni nehráli. Vlastně je možná ani neviděl. Jejich svět - jeho svět se skládal z velkých kusů ničeho. Na drobnosti neměl stvořenou duši, takhle ho nevychovávali. Nedokázal vidět detaily, to proto nevnímal, že jeho nejoblíbenější triko je příliš velké a má na levém rukávu díru. Všímal si jen fuchsiové, jeho oblíbené barvy, a černé prázdnoty či jakkoliv jinak mohl nazvat nic, které cítil místo žaludku. Jen křeče a bolest. Nebylo tu místo na oděrky a modřiny. Ty mu v dýchání nebránily, neodnášely mu myšlenky pryč od toho, že měl hlad.
Ze starého konferenčního stolu sebral sklenici, stolek se přitom s vrzáním zakymácel. Zbytek černého nápoje vylil do květináče, kde už byl vsypán popel a cigaretové špačky, jen uschlý stonek a pověšené umělohmotné listí. Upatlané sklo utřel do trika. Neměl ho špinavé, rozhodně ne tolik jako hadr na mytí nádobí, který byl od dnešního rána plný zvratků. Ležel v koši mezi střepy a plesnivým drahým ovocem, na které chlapec nesměl sáhnout, dokud bylo čerstvé. Sklenice se neleskla, ale zmizely z ní otisky a zaschlé okraje černé limonády. Zvedl ze země polštář a vrátil ho zpět do křesla, roztrhanou stranou k opěradlu. Chtěl srovnat papíry na stole, sotva však rozeznal pár úvodních písmen a jeho prsty se dotkly okrajů, Jonas se po něm ohnal a dal najevo, že ani tohohle se dotýkat nesmí. Christian stáhl ruce k sobě, dlaně si okamžitě začal utírat do trička. Tentokrát se oči druhého pohledu dotkly jen letmo, sklonily se a snažily se dát najevo pokoru. Věděl, kde je jeho místo.
"Podej mi to."
Jonas natáhl ruku. Christian ho poslechl. Nedbal předešlého rozkazu, že se dokumentů dotýkat nesmí. Ve svém životě znal spoustu protikladů a nechápal, že by na nich mohlo být něco špatného. Papíry mu podal poskládané. Dal si záležet, aby mu žádný nespadl. Či je neušpinil, příliš se jich nedotýkal. Nebo nedělal cokoliv, co by se Jonasovi nelíbilo. Jonas papíry schoval do svého nejhornějšího šuplíku, kde se Christianovy prsty často o něco píchly, k dalším svým hnilobnějším tajemstvím. Měl tam nelegální malou ruční zbraň a několik ještě menších znovu uzavíratelných pytlíčků, v kterých schovával ketaminový prášek.
Malým bytem se rozlehlo klepání. Tiché, ale jasné, říkalo vše. Jonas se až přílišnou rychlostí otočil ke dveřím, prudce zavřel šuplík.
"Jdi otevřít," zašeptal na chlapce, jen co rozrušeně vydechl.
Christian odešel z obývací místnosti a ještě se trochu upravil. S naivní a dětskou zvídavostí se podíval do kukátka, na chodbě ale byla tma, světlo nejspíš zase bylo rozbité. Věděl, že mu to nesmí příliš dlouho trvat. Otevřel, jen letmo se podíval na osobu před sebou, aby si byl jistý. Jakmile příchozího poznal, okamžitě se stáhl a schoval se za otevřené dveře.
Muž bez vyzvání vešel dovnitř. Křivě se usmál, bolestivě mu šťouchl do žeber. Christian tiše zakňučel, nechtěně. Aby slabost zakryl, zavřel dveře a pokusil se utéct. Snad se styděl, ale především měl z jeho přítomnosti strach. V nose ho štípala ostrá vůně horké pizzy s feferonkami, kterou muž nesl s sebou, snažil se ji zapudit a nemyslet na ni. Neměl strach pouze z cizinců jako spíš všeho neznámého, ale v tom jeho splašená reakce netkvěla - tohohle člověka znal. Až příliš, nejraději by ho nikdy neviděl. Muž sám mu nikdy nic neudělal a Christian o něm věděl pramálo. Byla to jeho návštěva, která vždy způsobila, že byl Jonas šťastný, či přinejmenším spokojený, nebo měl alespoň dobrou náladu. A to pro Christiana vždy znamenalo své.
Muž ho při jeho útěku chytil, stiskl mu paži a nedovolil odejít. Christian cítil, jak mu výrazně tluče srdce, nedokázal se na něj podívat. Muž měl náhle úsměv ještě křivější; působil, jako by kdysi zažil nehodu, ve válce možná. Měl tmavou pleť a dlouhý kabát, byl původem z Portugalska. Christian občas přes tenké zdi slyšel, jak vypráví příběhy ze svého domova, ale Jonase to příliš nezajímalo.
"Tady," zašeptal muž a vnutil mu cosi do dlaní. Portugalcova ruka byla pořezaná, staré jizvy mísené s novým obvazem a náplastí. Pokřivená tvář se zase srovnala. Nyní dávala svou zrůdností dojem, že ve skutečnosti není žádného úsměvu schopná a že si Christian onen náznak dobrotivosti pouze představil.
Portugalec se narovnal, bez náznaku původní náklonnosti kolem něj prošel. Christian mohl slyšet, jak se smíchem a cizími slovy vítají, přestože věděl, že ani jeden rodnou řeč toho druhého nezná. Jejich přivítání vždy probíhalo smíšením portugalštiny a sámštiny.
Christian rozevřel dlaň, unaveně pookřál. Okamžitě si vložil ovoce do úst. Věnované byly bílé hrozny, trochu kyselé, a zároveň nejsladší, co jedl za několik týdnů. Bylo jich málo, menší a bez pecek, mohl je spočítat, ale snědl je příliš rychle. Žaludek zanaříkal. Vůně feferonkové pizzy se stala mnohem silnější. Portugalec nebyl špatný člověk, ale on ho přesto nikdy neviděl rád.

4

Choulil se vedle matky, tvář mu osvětlovala záře z televize. Byla nastavená docela potichu, aby nerušila Jonase a jeho hosta. Stěny tu byly tenké, přestože Christian na vlastní kůži poznal, že křik se v nich ztrácí. Byl odhodlaný tu zůstat nejlépe do rána, pak rychle vběhnout do koupelny a utéct do školy dřív, než si ho Jonas všimne.
Matka ležela netečná. Nespala, oči měla vytřeštěné a spodní ret se jí třásl. Sledovala televizi s ním, ale nejspíš ji vnímat nedokázala. Měla bipolární poruchu. Někdy dokázala být veselá, vařila a smála se, nakupovala a mazlila se s ním, tancovali spolu, někdy spolu šli i do kina. Většinu času ale ležela v posteli, nejedla a mnohdy nebyla schopná ani odejít na toaletu. Nekomunikovala, občas jen sténala a bručela, někdy nahlas naříkala a volala Christianovo jméno. Chris věděl, že nevolá jeho; hledala jeho biologického otce téhož jména, který je opustil, když byl ještě docela malý. To ovšem Jonas nevěděl, proto za ní chlapec vždy přišel a zdálo se, jako kdyby ho viděla ráda. Objal ji a ona mu nehnutě ležela v náručí. Byl na to zvyklý. Staral se o domácnost a v podstatě i sám o sebe. Jonas mu jen občas dával nějaké peníze, to byla celá jeho rodičovská výchova.
Christian netušil, proč s nimi Jonas bydlel, nebo proč se staral o jeho matku. Nechápal, proč již dávno neodešel, neměl k nim žádné závazky. Navíc se nesnášeli, vzájemně. Christian by dal cokoliv za to, kdyby v jeho přítomnosti žít nemusel, zároveň si i ve svém malém věku velice dobře uvědomoval, že ho potřebují. Bez něj by neměli vůbec žádné potraviny či peníze, neměli by ani kde bydlet.
Upřeně pozoroval telenovelu na obrazovce, snažil se nevnímat hlasy z vedlejšího pokoje či palčivý hlad, přestože se mu začínala točit hlava. Na popírání skutečností byl dobrý. Potlačovat pocity, přenést se myslí někam jinam a nevnímat.
Myšlenky mu přerušil ostrý řezavý smích. Zatrnulo v něm, žaludek se mu stáhl. Otřásl se, začínal mít strach. Už nebylo nadevší pochyby, že nesmí z tohohle pokoje po dnešní noc vylézt. Jonas sem za nimi nikdy nechodil.
"Tak si tu pitomou holčičku zavolej, když ji tak chceš!" Uslyšel Christian náhle a bezvědomky stiskl přikrývku. Bál se.
"Christiane! Pojď sem!" Rozeznal hlas Portugalce. "Máme tu pizzu, je ještě teplá - pojď si vzít!"
Klepal se. Náhle měl hlad jako ještě nikdy. Nechtěl tam jít a slíbil si, že nepůjde, věděl, že nesmí a-... Neodolal. Přelezl přes matku a se studem se ukázal v obývacím pokoji. Jonas byl lehce přiopilý, leskly se mu oči. Měl dobrou náladu; v takových chvílích bylo nejlepší zmizet, schovat se k matce nebo utéct na pár hodin ven, i kdyby pak měl následujícího dne vytrpět tělesný trest. Jídlo ho ovšem vábilo víc než světlo můru. Oba se doširoka usmívali, drželi v ruce drahé cigarety a tvrdý alkohol. Na stole ležel otevřený pytlík s bílým práškem a ušpiněná kreditní karta.
"Tak pojď, pojď - máš to tady!" vybízel ho Portugalec, rukou přitom ukazoval na rozbitý konferenční stolek.
Christian sám sebe ujišťoval, že dokud tu s nimi cizinec bude, nic se mu nestane. Přesto se po nich ostražitě díval. Špitl poděkování, posadil se ke stolku na zem. Nikdy by si nedovolil pizzu si odnést do vedlejšího pokoje a jíst v posteli. Pokud byl Jonas doma, podobné věci mu zakazoval.
Jen z té vůně se mu točila hlava ještě víc. Pizza byla již na půl studená, většinu z ní snědli a pálila, i tak se nedokázal ovládnout a hltal ji po velkých kusech, až ho bolelo v krku a jazyk měl spálený od feferonek. Nevědomky si olizoval prsty. Chtěl to co nejdříve dojíst, aby co nejrychleji mohl zase odejít, zároveň si však nechtěl odepřít ani kousek. Dojídal i nakousané zbytky.
Cpal do sebe poslední kůrku, když si náhle uvědomil to strašné ticho. Otočil se na křesla za sebou a se zděšením zjistil, že jsou prázdná. Nechápal, jak se do jídla mohl tak zabrat, že přestal vnímat, co se kolem něho děje. Zatrnulo v něm, jakmile se v ten okamžik vrátil Jonas. Tím, že za sebou s úšklebkem zavřel dveře, dal najevo, že jsou spolu sami. Kdyby tu pořád stála lampa se psí hlavou, černé oči by se zaleskly.
Začalo se mu chtít silně zvracet. Možná polykal mastné příliš rychle a na prázdný žaludek, přesto si až přespříliš uvědomoval, že je to strachem. Jonasův temný pohled v něm budil hrůzu.
Jonas k němu pomalým krokem vyšel. Christianovy oči bleskly ke dveřím, ačkoliv věděl, že pokus na útěk mu akorát přivodí modřiny navíc. Nikdy se mu nepodařilo utéct, nikdy ani nepovede. Cítil to hluboko uvnitř, jako kdyby to byl trest za to, že se narodil, že žije a dýchá a je celému světu svojí přítomností na obtíž. Musí zůstat a příliš se nebránit, tak jako vždycky, lehnout si a přestat vnímat. Byla to jeho chyba, že se nechal zlákat na kus žvance. Jeho chyba, že se k nim otočil zády, namísto toho, aby je bedlivě sledoval. Jeho chyba, že je neslyšel odcházet, a že když zjistil, že jsou pryč, rychle neběžel zpátky k matce.
Jeho chyba.
Zasloužil si to.
Jonas si k němu kleknul a prudce ho chytil za boky. Christian to nečekal, zavrávoral a nechtěně zakníkl. Posunul se od něj na krok zpátky, vyděšeně ho pozoroval. Jonas si ho chlípně prohlížel, usmíval se, opilý a rozrušený. Natáhl se po jeho ruce, zmáčkl, znovu si ho k sobě přitáhl. Dýchnul mu do obličeje. Christian rozeznal opar jednoho z těch zlatých alkoholů. Ucukl hlavou, smrdělo mu to.
"Ale nedělej se... Viděl jsem - viděl jsem, jak sis schválně olizoval prsty, div ses s nima nezadusil... Nemůžeš se mýho ptáka dočkat," mumlal vzrušeně a sundával mu přitom veškeré spodní oblečení.
Christian se dusil veškerými pocity. Z jeho tváře, která přirozeně působila vesele, by však jeho pravé pocity či myšlenky nemohl nikdo odhalit. Nebránil se, nebrečel. Za ta léta se naučil, že pokud v klidu a dostatečně dlouho podrží, bude to méně bolet a dříve to skončí.
Jonas si malého chlapce stáhl pod sebe a otočil ho na břicho. Bylo očividně jedno, že sedí na koberci. Neobtěžoval by se s tím, že by si ho odnášel na pohovku, která zůstávala rozložená a sloužila mu jako postel. Rukou přidržoval Christianovi obličej u země, druhou mu roztahoval pozadí. Táhlý pohyb, hrubé stisknutí boků, hlasitý vzdech.
Christian zavřel oči. Odstrčil všechny myšlenky pryč, všechny smysly uzavřel. Vnímal jen bolest a doteky, povrchně a cize. Distancoval se od nich.
Bylo to krátké. Jonas do něj náhle prudce přirazil a Christianovi se z hrdla ozval pošramocený skřek. Vytřeštil oči, zatínal prsty do koberce. Bolest byla intenzivní a silná.
Cítil, jak z něj vychází.
Udýchaně mu přikázal, ať se jde umýt.
Když Christian vstával, třásly se mu ruce a obzvláště pak nohy. Krátce se podíval na Jonase, který vypadal uvolněně a spokojeně se usmíval. Kdyby to tolik nebolelo, býval by se rozeběhl rychle pryč.
 


Komentáře

1 Zuzana | 28. dubna 2012 v 0:35 | Reagovat

Už pri Tvojom úvode som vedela čo ma čaká a snažila som sa na to nejako pripraviť aby to tak príšerne nebolelo, ale tak ako to nedokázal Chris, tak sa to nepodarilo ani mne. A sú tu zase slzy. Nesťažujem sa, pretože viem ako rada pri Tvojich dielach trpím. Je to akýsi druh masochizmu alebo čo. Neviem vysvetliť prečo, ale pohltilo ma to a nejako si idem zresetnúť hlavu aby som nemusela zaspávať s obrázkom, ktorý mám momentálne pred očami. Zase sa to deje - ja nečítam ale beží mi to pred očami ako film.

2 cihlinka | 28. dubna 2012 v 8:42 | Reagovat

Nevím, jestli to na mě nezačíná být příliš nepříjemné: ) Nejhorší scéna byla rozhodně: viděl jsem, jak sis schválně olizoval prsty (...)
Ale spisovatelský talent se ti nedá upřít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama