I. Symeon (4)

24. března 2012 v 21:44 | Velekněžka |  RUMS
8

Pravdou bylo, že tenkrát před lety v lese, kdy si Symeon uraženě kradl přikrývku a Esmee se od něj odtahoval co nejdál, nebyl jen tak obyčejný večer. Ačkoliv byl dalšího dne Esmee statečný a nedal na sobě nic znát, Symeon si všiml, že špatně chodí a zatíná zuby. Trvalo mu ještě několik dlouhých dní, snad týdnů, než z něho dostal pravdu a celý příběh. Nakonec se mu svěřil - s vrčením a jen v náznacích, ale Symeon všechno pochopil. Esmee nebyl ve městě a nic nekradl, s nikým se nepopral. Tehdy té noci překročil další pomyslnou hranici tím, že někomu za peníze dovolil, aby se ho dotýkal. Docela cizímu muži, někde mezi domy. Esmee se o tom nehodlal dál bavit, jen mu připomněl, že se blíží zima, cestování stojí hodně peněz a že Symeon přece roste a potřebuje řádně jíst. Dalšího dne odešel znova. A pak pořád.
Symeon mu to zakazoval dělat a bál se o něj. Vždy trpěl s ním, jakmile se vrátil a choulil se mu mlčky v náruči. Pokud přišel natolik zničený, že se k němu obracel zády a třesoucíma rukama se snažil přehodit přes sebe přikrývku tak, aby všechno špatné skryl, Symeon brečel a řval a dalšího dne se s ním třeba i popral, jen aby se ujistil, že s ním tentokrát zůstane. Pro dnešní den a napořád, hlavně nikam nechoď. Nutil ho slibovat všechno, co pro Esmeeho bylo nemyslitelné a nesplnitelné, takže mu ten slib vždycky dal, ale nikdy nedodržel.


Končilo a začínalo to stejným způsobem jako kdysi ty jeho drobné pochůzky po nádražích a v šatnách. Symeon ho následoval, bez jeho vědomí, chtěl mu pomoct a nést to břímě s ním. Polykal slzy ještě před tím, než k tomu došlo, skrýval je a falešně se usmíval. Dvanáct let. Především to mu sehnalo prvního zákazníka, ta skutečnost, že byl ještě dítě. Dvanáct let. Lhal a řekl, že mu je sedmnáct a ten muž mu nevěřil, očividně ani nechtěl, přesto s radostí předstíral, že ano.
Pro Symeona to ovšem nebylo tak těžké, jak čekal na základě Esmeeho reakcí. Bolelo to, to ano, ale poprvé ve svém životě měl pocit, jako by ho ta bolest jaksi... uvolňovala. Bylo to jednoduché, jistým způsobem uspokojující. Jen se k muži obrátil zády a nechal ho, ať se ho hrubýma rukama dotýká, jak chce. Milenecky, ale rozhodně ne něžně, spíš rychle a bez opatrnosti. Byl hodně mladý, přesto si to... užil. Zvráceně a špatně, to si uvědomoval už v danou chvíli. Věděl, že by se neměl takhle cítit. Ke konci byl však jeho úsměv upřímný, ačkoliv sotva chodil a bolelo ho mnoho. Jakmile Esmee zjistil, co udělal - což bylo tou vteřinou, kdy se opět viděli - zmlátil ho a odmítal se s ním bavit nejméně týden, než Symeon šel a udělal to znovu. A stejně jako Esmee nepřestal.
Nikdy se o tom nebavili. Esmee stále býval zdrcený a nešťastný a nenáviděl to, zatímco Symeon se mnohdy vracel s úsměvem a vnitřním uspokojením. Jakmile s tím začal, veškeré noční můry přestaly. Nezdálo se mu nic, už nikdy, a on měl pocit, že to tak má být. Usínal spokojený, se škrábanci a pohmožděninami po celém těle. Nedokázal s Esmeem mluvit o tom, jak si tyhle drsné chvíle, kdy si ho bezcitní muži brali bez jakýchkoliv servítků někde v lesích či na veřejných záchodech, přímo v autech nebo motelech, dokáže vychutnávat. Různé druhy bolesti se mu slívali v jednu nerozeznatelnou rozkoš, necítil nic, nemyslel na nic - jen bolest a požitek. Připadal si špatný, nějakým způsobem určitě. Přesto to stále chodil dělat, často a za jakékoliv peníze.
Tím, že Esmee o pár let později našel cestu až do samotného Londýna, a až k samotnému Nicku Lewisovi a jeho pověstnému klubu Rums, spíš osvobodil sám sebe než Symeona. Prodávali se zde dál, ale na úplně jiném principu. V naprostém bezpečí, se štítkem luxusu a za neuvěřitelné částky, příjemně a tak jak sami chtěli. Získali zlaté náramky, vlastní byt a život, který si přáli. Esmee začal pracovat pro jemné dámy z vyšší společnosti a Symeon si stále dopřával trochu bolesti obalené v rozkoši a neurčité dekadentnosti.
Říkali jim firma a někdo zase ti rumští. Pokud se neznalý zeptal kolemjdoucích, jednoduše mu odpověděli: ti patří klubu. Osobnosti, které svou výjimečností obzvláštňovaly čas někoho jiného. Eskort, společníci. Někdy prostituti, ne nutně hračky. Bylo to jiné než na ulici, tohle bylo Rums. Lidé jakéhokoliv pohlaví a věku jim dávali peníze za to, že s nimi stráví nějaký čas. Ne vždy to obsahovalo sex, ne vždy to bylo fyzické. Záleželo pouze na nich, těch se zlatými náramky, jakou si stanoví cenu, jaké služby nabízí a s kým vlastně půjdou. Nick Lewis vše s jejich přítomností zařizoval, chránil je a zaručoval jim bezpečí.
Symeon byl jeden z mála, který si nekladl žádné nároky. Prodával se se vším všudy. Nebyl mravný a sex s muži se mu líbil. Neměl žádný systém ve vybírání zákazníků, žádné podmínky, ani vkus či cokoliv jiného. Nezáleželo mu na domluvené částce, na rozdíl od ostatních mu nešlo především o obchod. Byl v tom úplně jiný než kdokoliv z jejich malého okruhu přátel. Byl stále mladý, puberta s ním mlátila a nestyděl se. Měl sex rád. Přijímal většinu mužů, kteří o něj požádali. Esmee nad tím mnohdy brblal, holky v klubu ho nazývaly promiskuitním. Avšak byla to pro něj vysněná práce, bavilo ho to a užíval si. Měl pocit, že dostává peníze za nic, a že všechny muže vlastně podvádí - býval by se s nimi vyspal i zadarmo.

9

Toho dne měl domluvenou schůzku na pozdní odpoledne. Symeon byl rozrušený a těšil se, stejně jako vždy, když se jednalo o nového klienta. Vzrušení z neznámého a nových her. Byl nadšený zejména proto, že nejel do žádného hotelu, dnes neměl být žádným profesionálem. Jednalo se o předměstí, rodinný domek a zábavné krytí. Měl přijet vlastním autem, nesmělo být ovšem drahé, nést s sebou brašnu dostatečně velkou a silnou na případné nářadí, a být oblečen jednoduše tak, aby se bez výčitek mohl ušpinit. Klient byl ženatý, pravděpodobně obchodník, žijící se všetečnými sousedy a příliš málo záminkami, proč by si mohl zvát pubertální kluky k sobě domů zrovna, když jeho žena a děti odjeli na návštěvu k babičce. Symeon se do nových rolí vžíval bez problémů. Pro dnešní odpoledne tedy bude středoškolský student přivydělávající si domácími pracemi.
Sehnat auto akorát tak staré a vhodné pro kluka jeho věku nebylo žádný problém. Nick na to měl své lidi, Symeon se tím nemusel zabývat. Horší to bylo s řízením. Esmee ho učil řídit, když mu bylo čtrnáct, přesto měl povědomý strach si za volat sednout. Dokud nedojeli až na počátek předměstí, řídil Esmee, na kterého na domluveném místě čekal taxík. Před tím, než do něj nastoupil, nezapomněl Symeonovi zakroutit uchem, aby mu připomněl rutinní bezpečností zprávy - jednu před tím, jednu potom. Stejně jako u Nicka.
Symeonova ruka se stále třásla, zatímco žmoulala papírek s adresou a otáčela volantem na příjezdovou cestu. Auto zabrzdilo nepříjemně prudce, Symeon nadskočil. Ze setkání s novými klienty nebýval nervózní, ale i pět minut za volantem mu dokázalo pořádně rozproudit krev. Cítil, jak mu hoří tváře, uklidnil se až cestou ke dveřím. Všiml si, že si ho z vedlejší zahrady prohlíží žena středního věku. Pohodil ramenem, aby zdůraznil instalatérskou brašnu, která byla zaplněna vším možným jen ne právě nářadím.
Neuniklo mu, že se u dveřního okna pohnula záclonka. Zazvonil.
Dokonale se uklidnil a sám pro sebe se pousmál, když si uvědomil, že ho muž u dveří až do teď sledoval. Nejspíš ho u nich očekával notných pár minut, přinejmenším určitě od chvíle, kdy ho slyšel parkovat. Ať to již bylo kvůli tomu, že se ho nemohl dočkat, nebo tím, že si vymyšleným krytím nebyl dostatečně jistý, ať byl jednoduše nervózní - Symeonovi to dávalo pocit převahy. Obzvlášť pak, když si muž následně dával s otevřením dveří dostatečně načas.
Bezděčně si uvědomil, že se culí až nevychovaně a nedokázal to zastavit. Bavilo ho hrát hry.
Muž otevřel, tváře lehce neoholené. Snad si přál nevypadat příliš upraveně, kdyby potkal jednoho ze sousedů. "Ah, ty seš tady kvůli tý pračce, že jo!" Výraz měl klidný a hlas pevný a hlasitý. Klouby na rukou mu ovšem bělaly, jak pevně svíral dveře. O trochu hlasitěji pozdravil sousedku a pozval Symeona dál.
Stále se ušklíbal, přestože se snažil přestat. Dveře se za ním zavřely. Pan Clanski nervozitu uvolnil oddechnutím. Duch pravého obchodníka projevil tím, že k němu natáhl ruku. Symeon se málem rozesmál; stisknutí bylo až přespříliš jemné a roztřesené. Muž se mu představil jako Peter a začal se nesmyslně omlouvat za všechna ta opatření a koktat o jeho manželce. Symeon si odložil brašnu i zimní bundu. Peter konečně zmlkl, jakmile si všiml jeho oblečení.
"Nemusíš se omlouvat, všechno mi už řekli --" Symeon se zarazil. Přítomnost svého polského přízvuku si plně uvědomoval jedině ve chvíli, kdy se seznamoval s novými lidmi. Nebo pokud byl s Valentýnem.
Petera jeho akcent očividně nikterak nepohoršoval, ba naopak. Svou pozornost věnoval jiným částem jeho těla.
Symeon nasměroval pohled stejným směrem. Zatahal se za džínové lacláče, zase se culil. "Mělo to být něco, co se nebudu bát ušpinit, správně?"
Peter přikývl. Ruce se mu viditelně třásly, když se k němu vydal a jako malé dítě se pokoušel dotknout něčeho, čeho by neměl, pomalu, aby to nerozbil, a rychle, než přijdou dospělí a zakážou mu to. Takový paradox dokáže pochopit jenom dítě. Symeon to chápal. Peter ho bojácně objímal pod lopatkami, potichu se ho ptal, jestli už smí, jestli je to v pořádku. Po dovolení svou tvář přitiskl k jeho spánku, začal šeptat.
"-kvůli tobě sem nám ucpal pračku - kusem hadru, a bože, už to asi nevyndám, zkoušel jsem to, ale nedokážu se v tom vyznat - Carol jsem řekl, že na to někoho najmu, abys sem mohl přijít, ale teď sakra nevím, jak to opravím - nemůžu sem pozvat nikoho dalšího, nadávala by že na to nemáme peníze - ta kráva od vedle by všechno řekla - vždycky jí všechno říká - klidně to celý rozcupuju a řeknu, že se to už nedá opravit, že musíme koupit novou - je mi to jedno - Carol bude brečet, že na to nemáme, ale mně je to jedno - ty - viděl jsem tě, jaks tam tancoval, se svým kamarádem - na baru - nevím, jestli sis mě všiml - rozbils mi skleničku - tolik jsem chtěl -"
"Můžu se na to podívat," přerušil ho.
"Co-" odpověděl potichu, vynořen ze svých myšlenek. Možná ani sám nevnímal, co šeptá, nejspíš to jen potřeboval někomu říct. Tohle tajemství nemůže probírat s kamarády u piva.
"Na tu pračku. Opravím ji. Nebo si aspoň myslím, že bych mohl. Stačí mi nářadí a nějaký návod."
Peter se na něj podíval, pochopitelně nevěřil tomu, co vlastně slyšel. Nevěděl co říct. Určitě to nebylo to, co očekával. Odmítal z mnoha důvodů a důrazně, ale nakonec tam Symeon přece jen skončil. Na studených kachličkách ve sklepě, s nářadím, které zřejmě nikdy nebylo používané.
Trvalo to několik delších minut a přece jen se ušpinil, ale dělalo mu to radost. Tohle byla jedna z mála věcí, která mu skutečně šla a byl na ni hrdý. Dokázal opravovat, přestavovat a vylepšovat veškerou elektroniku, především počítače a přehrávače, ale nic mu nedělalo větší problém. Pokud se jednalo o nový druh nebo značku, vše co potřeboval byl návod. Stačilo mu přečíst si ho jednou, nanejvýše dvakrát, a už se do něj nikdy nepodíval. Vše se mu spojovalo v hlavě a on instinktivně bez těžšího přemýšlení okamžitě věděl na co sáhnout, kde co propojit, jaký má zrovna tohle cíl a smysl celé funkce. Esmee jeho schopnosti považoval za geniální, přestože byl sám celkem zručný. Symeon s ním pochopitelně nesouhlasil, přišlo mu to jednoduché.
Do připraveného kýblu vytekla špinavá voda, trochu se roztřísnilo okolo. Nebyl takový problém dostat se ke kusu starého sežvýkaného trička. Nasadil vše zpátky tak, jak mělo být, a během dvaceti minut jeho práce byla hotova. Tedy ovšem, tahle práce.
Peter vedle něj celou dobu stál a pozoroval ho. Symeon o jeho přítomnosti věděl, ale hladový pohled si uvědomil až ve chvíli, kdy si ruce sušil do ručníku. Petera jeho um neodlákal, naopak se zdálo, že na něj udělal dojem.
Symeon náhle pochopil, proč Peter neměl peníze na novou pračku a proč cítil potřebu trávit večery v klubu, kde nikoho neznal. Možná se neoholil ze stejného důvodu, ne kvůli nervozitě nebo podezíravosti sousedky. Možná se neměl proč a kam holit, a to nejspíš už několik dní. Obchodníkem nějaký pátek nebyl a dobrým možná nebyl nikdy. Chyběla mu asertivita a duševní síla, vše zřejmě zplozeno z nedostatku vlastních schopností a sebedůvěry. Nejspíš si po ztrátě zaměstnání myslel, že nic nedokáže, mládí ztratil, a ke všemu nedokázal dál bojovat se skutečností, že je gay. Nebyl alkoholik, ale poslední dobou pil přespříliš, konkrétně v Rums, kde nemohl potkat nikoho ze známých. Obyčejný egoistický muž by Symeona nyní nenáviděl, vyhodil by ho, následující den by řval v Nickově kanceláři. Především by mu to nikdy ani nedovolil a rozhodně by tím nebyl vzrušený tak, jak Peter očividně byl.
Peter k němu najednou přikročil, přitáhl si ho k sobě. Už ne jako malé vystrašené dítě, nýbrž jako vyhublý vlk při lovu. Rychle a chtivě, stále především nemotorně a zbrkle. Jako kdyby nikdy před tím na řádném lovu ani nebyl.
Symeon se napřed polekal, udělal dva kroky vzad. Zašlápl nějakou pískací hračku, rozlil kýbl s vodou. Zastavila ho až pračka za ním. Ačkoliv si jindy byl jistý, ať se sebou či svými pohyby, chvíli nevěděl, co s rukama. Cizí jazyk a dotyky přišly příliš nečekaně. Do myšlenek se již neponořil. Uvolnil mysl a uklidnil se. Posadil se poslepu na pračku, aby mezi nimi vyrovnal výšku, obemknul ho pažemi. Nakonec se ušpinili oba, když se po chvíli svalili na zem a v kaluži rozprostírající se vody se spolu vyspali.
"Věř nebo ne, ale obvykle chlapům doma neopravuju pračky," huhňal s cigaretou v ústech. Zatímco se snažil přimět zapalovač k funkci, druhou rukou psal zprávu Esmeemu a Nickovi. Mezi opravou elektroniky a záchvatu Peterovy vášně jim přirozeně zapomněl napsat první zprávu. Měl na sobě půjčený župan, mokré vlasy ho studily na krku. Opíral se zády o topení, aby se zahřál.
Na rozdíl od Symeona se Peter ještě nesprchoval. Seděl vedle něho ve svém zašpiněném obleku, tvář měl přirozeně klidnou, ruce se mu netřásly, hloupě se usmíval. Nejdříve byl proti tomu, aby uvnitř domu kouřil, ale po zvážení veškerých možností nakonec sám držel cigaretu přichystanou u úst. Symeon zapálil sobě i jemu.
"Líbí se mi to," řekl najednou. "To jak mluvíš. Tvůj přízvuk. Vždycky se mi to líbilo. Jsem z Londýna, Carol je z Londýna, celá moje rodina je z Londýna. Nikdy jsem neopustil Anglii, dokonce jsem nikdy ani nebyl ve Walesu. Tenhle dům mi koupil otec, sám bych si na něj nikdy nevydělal, natož pak na dovolenou někam po Evropě. Ty seš... ty seš z Ruska, ne? Tvůj přízvuk zní rusky."
"Z Polska," opravil ho zastřeně. "Rusáci mluví úplně jinak."
Věděl, že mnohým zákazníkům se jeho nedokonalá angličtina a odlišný důraz na slova líbí, ale pokaždé ho to dokázalo určitým způsobem překvapit. Považoval to za jednu z nejvyšších lichotek, jaké by mohl dostat. Obzvlášť pak protože se za svůj způsob mluvy jinak styděl. Některým dívkám z klubu odlétávaly kalhotky jen, co uviděly bohatého cizince, jeho slabostí bylo zase tohle. A taky ten jeho odporný cit k Valentýnovi a způsob, jakým Valentýn chodil a mluvil a smál se a dýchal a držel cigaretu a-
Kousl do cigarety. Na tohle myslet nechtěl.
"Jak dlouho bude moc dlouho na to, že tu mám vlastně opravovat pouze pračku, než to té ženské od vedle začne být podezřelé?"
Věta byla nesmyslná, Symeon si to uvědomil, ale Peter ji pochopil.
"A naproti bydlí taky jeden dědek," doplnil ho rozjařeně. "Myslím, že se nám u schodiště ještě dneska ráno porozbíjelo několik poliček. Ty už si snad dokážu přitlouct sám." Trochu šilhal, jak na něj pohledem zaostřoval zblízka. Ušklíbl se. "Jedna, možná dvě poličky?"
Symeon se zase culil. Od Esmeeho mu přišla zpráva, že se za chvíli vydává na cestu. "Souhlasím i se třema, ale někdy jindy. Dnes máme čas už jen na jednu."
"Někdy jindy," málem se zajíkl a přikývl. Symeon by se ani nedivil, kdyby byl jeho první.
Před tím, než mu Peter otevřel dveře, se k němu Symeon natáhl a políbil ho, rychle a hluboce. Jelikož si rád hrál a provokace byla další jedna z mála věcí, která mu vždycky šla.
U vchodu mu Peter dal dvacku tak, aby to sousedka vykukující zpoza záclon viděla. Nahlas mu poděkoval za dobře odvedenou práci a ujistil ho, že určitě zavolá jeho otci, aby mu řekl, jak šikovného syna vychoval. Ve skutečnosti za něj o několik dní dřív zaplatil mnoho stovek liber. Kde na tohle vzal peníze, těžko říct. Dost možná si na to šetřil několik měsíců.
Na konci předměstí již čekal Esmee, promrzlý a s ústy plnými nadávek. Symeon si přesedl a uvolnil mu tak místo řidiče. Esmee za sebou ještě ani nezavřel dveře a už ho důrazně mlátil do paže.
"Jestli mi ty zprávy nebudeš psát pořádně-!" Vyhrožoval polsky.
 


Komentáře

1 Zuzana | 25. března 2012 v 13:23 | Reagovat

Ach... tak tu mám čo som chcela :( Myslela som si, že Esmee urobil presne toto. Mohlo mi byť jasné ako sa dostal do Rums. Tak veľmi sa snažím čítať to s nadhľadom ale nedarí sa mi to a hrozitánsky ma tie osudy detí bolia. A hlavne preto, že je to tak reálne. Napriek tomu, že to prežívam až príliš, tak neskutočne sa teším z každej novej kapitoly.
Baví ma malý Symeon, trochu mi vadí, že je z neho ozajstná malá šlapka. Aj keď by som za to mohla byť rada, že aspoň netrpí ako Esmee... asi.
Oprava pračky a to všetko okolo bolo celkom milé :) Trochu som sa bála keď tam šiel. Vydýchla som si, že to skončilo takto a priblblo som sa usmievala, keď mu Esmee vynadal za tú sms-ku.
Ďakujem za kapitolu, je to silný príbeh, na začiatku som ho predýchavala, ale malý opravár to akosi zľahčil :)

2 SV. | E-mail | 29. března 2012 v 22:25 | Reagovat

Milé... :) Dobře, tak milé. Ono toho na vydýchání bude asi ale ještě hodně.
Děkuji já. :)

3 el | 10. dubna 2012 v 11:23 | Reagovat

Moc se mi to líbilo :-), jen škoda, že tam nebyla víc rozepsaná ta milostná scéna..

4 Nyce-oH | 15. dubna 2012 v 16:36 | Reagovat

Hm... přímomě fascinovalo, jak si vykreslila Petra, strašně se mi to líbilo, obzvlášt pak Symeonova věta: "Věř nebo ne, ale obvykle chlapům doma neopravuju pračky."
A pak to divadélko pro sousedy, kdy Petr poznamenáva, něco o Symeonovu otci... to si taky budu, ještě dlouho prehrávat v hlavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama