I. Symeon (2)

9. března 2012 v 14:20 | Velekněžka |  RUMS
3

Ačkoliv uběhlo šest let, pro Symeona se čas stále vlekl líně a pomalu.
Byla druhá hodina ranní. Londýn. Pro mnohé noc teprve začínala. Dýchali mělce, drželi cigarety, z úst jim vycházel smích a sražený vzduch. Opilá slova se roznášela ulicí, ztrácela se v mumlání a náhodném zpěvu. Čekalo zde více lidí, všichni se stejným cílem. Roznášeli radost a trochu netrpělivosti, podupávali a snažili se navzájem zahřát. Rozjařené tváře jim osvětloval neonový nápis Rums, bílý a jednoduchý.
Symeon právě vycházel z uličky pro zaměstnance. Vchod tam byl týdny zavřený, dnes se tam pouze schovával. S nepřiměřeným strachem a cigaretami. Věděl, že má zakázáno kouřit, o to ho to lákalo víc. Mikina mu byla příliš velká, musel mít vykasané rukávy, přes oči mu padala dlouhá černá čepice. Zápěstí měl zakryté náramky, především pletenými a ze dřeva, přestože se tam jeden z pravého zlata skrýval. Neměl zlato rád, ale byla to jeho vstupenka a zároveň cejch. Díky tomu ho lidé poznávali.

Prsty odcvrnknul špaček, rozhlédl se ulicí. Místo toho, aby se zařadil do fronty k ostatním, vydal se přímo k hlídači. Prohodili pár polských slov. Než za Symeonem zapadly dveře, slyšel nadávání několika neznalých. Vyhazovač je křikem utišil. Chodba byla tichá. Z okna šatny trčely nohy.
V klubu dnes hrála živá kapela. Převážně dívčí, ale zpěvákem byl kluk. Hráli tu několikrát, přesto si jejich jméno nepamatoval. Neměl paměť na jména, stejně jako neměl orientační smysl. Přišel uprostřed představení, lidé ječeli a zpívali společně s kapelou, tancovali a prolévali litry alkoholu.
Pohledem prozkoumával místnost. Snažil se objevit jednu konkrétní povědomou tvář. Nezahlédl ji ovšem na podiu, ani baru, ani mezi tancujícími. Podivná těžkost mu spadla z hrudi. Pomyslel si, že by se mohl dostat k baru a rychle zase zpátky bez povšimnutí. Nechtěl ho potkat, už jen z prostého vědění, že mnohé mučil i za méně vážné věci, než byla ukradená čepice - alespoň tak to říkal Effy. Kdyby sem chodit nemusel, nešel by. Na baru si ale zapomněl mobil, ten zatracený nezbytný krám.
Sáhl si na čepici; tak dlouhou, že ho konec šimral na krku, černou a bavlněnou, ručně šitou, přespříliš pěknou. Voněla po drahé kolínské a třešních. Zakmital prsty. Ve zlomku vteřinu pocítil panickou nedůvěru ve své pozorovací schopnosti. Co kdyby tu přece jenom byl? Nikdy by si nenechal nic podobného ujít, a navíc, poslední dobou tu býval téměř každý den. Symeon si přesto čepici nasazenou nechal. Pocítil vzrušení, náhle a s patřičným zajiskřením u srdce.
Líbilo se mu, že ji ostatní mohou na jeho hlavě vidět. Jako kdyby k němu opravdu patřil; podobně jako dívky ve filmech nosí oblečení svého chlapce. Netušil, jestli to holky ve skutečnosti dělají, dokázal si ovšem všimnout všech těch udivených pohledů, jak lidé onu specifickou pokrývku poznávali. V některých mladých očích se zračila žárlivost a závist, nějaká ta nečekaná zuřivost a především neuvěření.
Symeon pozvedl bradu jako vítěz, kterým nebyl. Falešná pýcha zloděje.
A pak se před ním najednou objevil.
Valentýn. Rozveselený, rozcuchaný. Oči naplněné energií a temnou modří. Přiskočil k němu s černou cigaretou mezi rty a výrazem démona. S černým baretem na hlavě a dlouhými řetízky. Snad bůh, nebo alespoň to dítě ďáblovo - přinejmenším pro Symeona byl. Silný a neuvěřitelný a ke všemu, naprosto najednou, se zdál příliš vysoký. Nebezpečný jako vždy. Voněl po třešních; ne z nějakého neurčitého důvodu či parfému, bylo to tou cigaretou. To on původně vlastnil onu čepici, dokonce ji i sám ušil. To on způsobil všechny ty zhrzené pohledy, které Symeona doprovázely cestou k barovému pultu. Valentýn.
Symeon se stáhl. Bradu a především postojem, napnul ramena. Snažil se z mysli setřást veškeré řeči, které mu Effy o Valentýnovi a jeho trestech navykládal.
"Pokud tě s ní uvidí, zlomí ti všechny prsty. Nebo alespoň dva!"
Říkal to se smíchem a Symeon věděl, že to nemyslí vážně, ale k těm slovům se vázaly i vzpomínky na podlitiny a kousance všech těch kluků s ublíženýma očima a na ten jejich zhrzený pláč. Bylo to zvláštní, jak se mu strach bil s kolibříky v břiše. Bodali ho do žaludku, někteří se zastavili v hrdle, jak se snažili dostat ven.
Valentýn se k němu skrz hudbu naklonil. Symeon se nedokázal pohnout, ani zavřít oči, jen naklonil hlavu dozadu. Čepici si najednou uvědomoval až přespříliš.
Místo veškerého očekávání se ho Valentýn skrz křik a chytlavou melodii pouze zeptal, jestli neviděl Effyho. Ani si přitom nevyndal cigaretu z úst a třešňový kouř tak hladil Symeona po tváři.
Zakroutil hlavou, možná příliš rychle.
Valentýn se pohledem zastavil na čepici nanejvýš zlomkem vteřiny. Bez dalšího slova odešel.
Kolibříci v hrdle začali rychle po jednom umírat, někteří ale jako by snad rozkmitali křídla ještě víc. Effy samozřejmě lhal a Valentýna nezajímal. Nezdálo se, že by pospíchal, nebyl ani rozrušený. Jednoduše mu byl Symeon naprosto ukradený, zcela zjevně.
Raději by měl ty zlomené prsty, tedy.
Rozčarovaně si došel pro mobil, který na něj čekal přichystaný mezi nedopitou margaritou a vodkou. Pozdravil barmanku Lucy, sotva se podíval na ostatní. Jakmile zjistil, že má šestnáct zmeškaných hovorů a devět nepřečtených zpráv, sevřel telefon jako poklad. Alespoň někdo se o něj stará. Otočil se a pospíchal zpět k šatnám. Nezahnul k východu, nýbrž ke schodišti. Vyběhl do třetího patra. Práskl za sebou dveřmi a pro jistotu zamkl dvakrát.
Konečně byl doma.

4

Bydlet v domě Rums mělo určité výhody i nevýhody. Báječné bylo, že nemusel platit nájem, jeho pokoj byl velký a bohatě zařízený. Dvě patra pod ním byl klub, o kterém si byl jistý, že je nejlepší v celém Londýně. Bydlel tu se svým nejlepším přítelem a se spoustou lidí si zde rozuměl. A to nejdůležitější, jen několik kroků přes chodbu měl veškeré zabezpečení a jistotu, jakou potřeboval. Nicka Lewise, majitele celé budovy, muže, který mu pskytoval jeho domov. Nevýhodou byli přirozeně ti, které rád neměl, také neustálí cizinci procházející mu kolem dveří, třebaže někteří z nich byli důvodem jeho obživy. A pak především, že jeho zdejší pobyt měl svou záruční lhůtu a že ho dříve nebo později bude muset opustit.
Miloval to tu, ačkoliv se neustále trápil nad Valentýnovou přítomností. I přes migrény, které připomínaly dávnou minulost, pach krve a plechu - byl si ale jistý, že by je měl kdekoliv. Třebaže by jeho názor možná nikdo nesdílel, byl vděčný za každý den. Byl si jistý, že by jinde nebyl šťastnější.
Bylo to zvláštní místo. Budova postavená ze starších cihel, vysoká, šedá, stojící na samém kraji londýnského centra. Přesně tak, aby ji snadno našli ti, kteří hledali, a přesto o ni neznalí nemohli náhodou zakopnout. Kdysi sloužila k absurdním zhýralostem a sadistickým seancím šílence a jeho mafiánských přátel, Symeon ale věděl, že se o tom nemluví a ani se na to neptá. Většina budovy sloužila jako ubytovna, a byl to právě Nick Lewis, který rozhodoval o tom, koho si zde zabydlí. Aby zde mohli zůstat, mělo to jednoduchá pravidla. Nick vyžadoval upřímnost, jeho slova stála na prvním místě, a pak jste pro něj především museli přece pracovat. Proto zlaté náramky - značily, že patříte klubu.
Jak se z Polska dostal až sem, do samotného Londýna? Nebyl na to rozhodně sám. Měl Esmeeho. To od něho měl všechna ta ustaraná zmeškaná volání. Esmee se o něj staral jako o malé dítě. To on mu zakazoval kouřit a spoustu dalších věcí, vychovával ho a chytal za ruku, aby se neztratil, chránil ho svým bytím. Symeon to ani nevnímal, třebaže to v sobě měl zakořeněné a všechno na tom stavěl. Netrápil se tolik jako ostatní a veškerá rozhodnutí bral na lehkou váhu, neznal tíhu slov nebo činů, ani následky. Věděl, že pokud v životě cokoli pokazí, Esmee přijde a vyřeší to za něj. Ale to neustálé poučování a výchova Symeona dráždily. Proto kouřil; provokoval, často a vlastně každého.
Symeon si sedl na postel, v dlani žmoulal onu neobvykle ušitou pokrývku hlavy. Četl si veškeré zprávy. V první mu Esmee napsal, že se opozdí a dřív než za svítání nedorazí. V druhé se zmínil, že mu pod matraci schoval polský perník s rozinkami od Mikuláše. V dalších zprávách jen převážně káral, později nadával. Nakonec vyhrožoval, ať mu laskavě okamžitě napíše, nebo mu děťátko pod stromeček nepřinese vůbec nic, a že má ještě na jiném místě ukryté cosi sladkého, ale nikdy mu neprozradí kde, že všechno později sní sám.
Symeon ze sebe stáhl kalhoty a mikinu, boty měl skopané u dveří. Zavrtal se do přikrývek, své a Esmeeho. Sáhl si pro perník, začal ho uždibovat.
Byl to ostatně zvyk. Pokud odcházeli s novým klientem, vždy tomu druhému alespoň dvakrát psali, že jsou v pořádku, předtím a potom. Stejně jako museli psát Nickovi. Jelikož si dnes telefon ovšem zapomněl, nemohl napsat ani jednomu. Nickovi zavolal z hotelového pokoje, ale na Esmeeho již neměl čas.
Symeon jeho pocity tedy chápal, ale příjemně hlodavý pocit, že se o něj stará alespoň někdo, ho ponoukávala k úsměvu a provokacím. Pečlivě odepsal Esmeemu na každou zprávu zvlášť. Nezapomněl podotknout, že perník má snězený a že mentolové bonbony mu našel už před týdnem.
Dojedl domácí perník, olízl se. Zjistil, že je příliš pozdě na to, aby si po telefonu objednal jídlo, Jedinou možností byla čínská restaurace na rohu, kterou nesnášel, nebo olivy, třešně, nakládané cibulky a možná solené preclíky dole na baru. Při myšlence na dnešních pár vteřin s Valentýnem a vědomí, že by ho tam pravděpodobně znovu potkal, se raději rozhodl, že půjde spát. Nechtěl na to už myslet, dělalo se mu z toho špatně. Zbytečně se trápil.
Cítil zvláštní mizerné rozčarování. Sám před sebou se styděl, jak si koutkem duše dokázal přiznat, že celou dobu Valentýna potkat chtěl a že se na případný trest možná i zvráceně těšil. Chtěl, aby se ho dotýkal. Nakonec ale jediné, co se ho dotklo, byla ta jeho naprostá apatie. Tak nějak sotva zdálky, ovšem citelně.
V noci se mu nic nezdálo. Nikdy se mu nic nezdálo, už přes šest let.

5

Nemluvili spolu polsky. Esmee trval na tom, že by se neustále měli procvičovat v angličtině, přestože on sám nic takového nepotřeboval. Esmme měl na jazyky patrný cit a Symeon měl pocit, že snad musí znát každý druhý.
"Přinesl jsem... snídani." Zatřepal papírovými pytlíky. Mluvil potichu.
Symeon ucítil čerstvé pečivo. Zvedl hlavu, otevřel jedno oko. Odkopl přikrývku, aby se donutil vstát. Měl hlad. Ani nad tím nemusel přemýšlet, vždycky ho měl.
"Kolik je hodin?" zamumlal a uvolnil mu na posteli místo.
"Kolem šesté... myslím."
Papírových sáčků měl několik. Byly velké, po stranách mastné. Esmee mezi ně položil tác, začal na něj obsah pytlíků rozkládat. Symeon měl oči otevřené obě, moc se mu líbilo, co před sebou viděl. Koblihy a anglické košíčky, vše v různých barvách, různého tvaru, s různým sypáním. Vše po dvou kusech. Čerstvé a ještě teplé.
Symeon se bez rozmyslu natáhl po pečivu s nadýchaným růžovým vrškem. Neměl tu barvu rád, ale jahodová příchuť byla jeho nejoblíbenější.
Esmee si vzal skořicový copánek. Vypadal jako dítě, když koblihové dobrotě ubral prvním kousnutím hned půlku, labužnicky zavřel oči, trochu prudčeji vydechl nosem. Z okna k nim přicházely pouliční paprsky, v takové tmě se jeho oči zdály jemné a krotké. Díval se líně po místnosti, pomalu a bez myšlenek, spokojený.
Symeonovi to nepřipadalo nijak výjimečné, přestože věděl, že ostatní ho takového neznají. Pokud měl Esmee špatnou náladu, dráždil lidi pohledem, postojem upozorňoval na případné nebezpečí, s bradou nahoře, rameny napnutými, všechny zdaleka obcházel. Všichni se od něj drželi dál, zatímco si Symeon kráčel za ním, obvykle ho držel za ruku a culil se. Neměl pocit, že by mu to dávalo nějaké postavení, svého Esmeeho znal a viděl v něm pouze jen dobré, přesto si uvědomoval, že ostatní to vidí právě naopak. Vždy poznal, pokud se k němu kvůli tomu chovali jinak, v rukavičkách a opatrně, se zdvořilým smíchem, jelikož je to přece ten Esmeeho kluk. Nikdy tomu nerozuměl.
"Asi zavolám Kvidovi, aby nám donesl dvě kafe. Určitě ještě bude vzhůru."
Symeon se poťouchle šklebil, protože kafe po ránu neměl rád a věděl, že kdyby Kvida o něco požádali, donesl by jim leda několik ran přes čumák. Přišlo mu to ovšem komické a rozjasnilo mu to ráno.
"Čaj," řekl prostě. Po ránu se mu nechtělo myslet anglicky, natož dávat dohromady věty.
Esmee pochopil, přikývl a zakroutil se v přikrývkách, aby vstal. Když mu podával malý porcelánový šálek, stále měl nad rtem skořicový knírek.
Symeon se nad tím neusmál. Před lety by možná zatoužil ho políbit, otisknout sladkost na své rty a mít ho rád, alespoň teď pro ráno. Nyní taktně mlčel, možná si ani nevšiml. Přemýšlel nad Valentýnem.
"Umiš... belgicky?" zadrmolil najednou.
Esmee se na něj podíval. Symeon věřil, že o jeho citech k belgickému démonovi nemá ani ponětí, už jen protože o nich nikdy nemluvil. Obvykle mu říkal všechno, tohle ovšem považoval za soukromé, za... ani nevěděl. Bylo to poprvé, kdy se zamiloval, stále byl ještě zmatený a ničemu nerozuměl, bolelo to a občas i brečel, přesto všechno to ovšem bylo... hezké. Někdy i milé, příjemné a v některých chvílích šťastné. Bylo to jeho a on si to chtěl nechat pouze pro sebe. Takhle jednoduše.
Esmee ztěžkle polkl, koulel zvláštně očima. "V Belgii nemluví belgicky, ale francouzsky, německy a nizozemsky podle regionu, ve kterým žijí. Nizozemsky neumím." Díval se na něj a pohledem se ptal.
Symeon předstíral, že otázku necítí, sklonil hlavu, pokrčil rameny.
"Aha."
Dál nevyzvídal. Věděl, že se dostal do mrtvého bodu, pokud se mu nepodaří zjistit, z které části Valentýn vlastně pochází. A i kdyby to věděl, co vlastně? Naučí se tím jazykem plynule mluvit?Vždyť neuměl ani pořádně anglicky. Nejenže by to ničemu neprospělo a nic by to nezměnilo, jednoduše by to nedokázal. Přesto cítil touhu poznat Valentýna celého, úplně. Vědět vše o zemích, z kterých pochází, znát jeho minulost, co má rád, jaká je jeho oblíbená hudba nebo obrázek nebo třeba poleva. Toužil poznat všechno, co se poznat dalo, i ty vnitřní maličkosti, kterých si všimnete pouze, když s někým sedíte docela potichu. Chtěl znát i tu temnotu, jenž v sobě musel skrývat, všechno to špatné, tak jak to má každý člověk. Dostat se k jeho mysli co nejblíže. I kdyby to poznávání nemělo být vzájemné.
Esmee se věnoval již třetímu košíčku, pozornost mu opět dávno nevěnoval. Symeon si olízl prsty, vdechl sladkou vůni ovocného čaje. Z jeho hrníčku se stále ještě kouřilo. Pomalu usrkl a usmál se. Jahodový.
 


Komentáře

1 Zuzana | 9. března 2012 v 19:02 | Reagovat

Och, tak to je skok, šesť rokov. Ale myslím, že sa postupne dozvieme ako sa tam Esmee a Symeon dostali. Kde ich objavil Nick. Aspoň mňa by to zaujímalo ako sa dve siroty z lesa ocitli vo veľkomeste.
Potešila ma postava Valentýna a teším sa aj na Christiána.
Okamžite ako som začala čítať som sa stratila v atmosfére akú dokážeš vyčarovať a prestala som vnímať okolie. Dokonca sa mi zdalo, že cítim vôňu čerešní.
Veľmi sa mi páčilo ako Esmee necháva sladkosti pre Symeona a hlavne to množstvo sms-iek a tiež aj to, že Symeon odpovedal na každú z nich. Trochu ma zamrzelo, že sa maličký zamiloval do Valentýna, pamätám si ešte ako som sa bála o Chrisa, keď sa Val vrátil a našiel ho u Nicka.
Idem si prečítať celý príbeh od začiatku. Aby som si pripomenula postavy, predsa len môj mozog už trochu štrajkuje :)
Ďakujem za kapitolu a veľmi sa teším na ďalšiu♥

2 ada | 9. března 2012 v 21:06 | Reagovat

Môžem sa spýtať či máš napísane aj iné poviedky? a ak kde by som ich našla?

3 SV. | E-mail | 10. března 2012 v 7:48 | Reagovat

[1]: Já tvoje komentáře strašně ráda čtu. Vážně, děkuju. :)
Samozřejmě o tom, jak se tam dostali, ještě něco málo později naznačím, ale to až v kapitole "Esmee". Takže si na to chvíli ještě počkáte. ;)

[2]: Hoď si do googlu "řekni proč morethanbreath" a něco se ti najde. :))

4 Nyce-oH | 15. dubna 2012 v 13:18 | Reagovat

No, čím dál tím víc zajímavé, jsem zvědavá, co vše se ještě odehrálo, než se dostanu k dílu šest a jestli budu chápat lépe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama